JD: Maminka je z vesnice a tatínek Pražák.

KD: Moje maminka je taky z vesnice a tatínek z malého městečka.

JD: Já jsem Pražák. Když jsem se měl narodit, tak táta jako správnej Pražák sháněl chalupu, na které jsme pak trávili každé léto.

KD: Narodila jsem se v Teplicích, ale větší část dětství jsem prožila v Liberci, kam se naši odstěhovali, protože tu byla pro mě větší možnost školy. Po základce jsem odešla rovnou na střední školu do Prahy, kde jsem už zůstala a pokračovala ve studiu. Od druhé třídy jsem chodila do “turisťáku”, každý víkend jsme vypadli z města a v létě měli třítýdenní tábory. Další část prázdnin jsem pak jezdila na venkov za příbuznými. Nebyla jsem tedy klasický měšťák, který je doma a chodí na výstavy a do divadel, ale na venkově jsem nikdy nežila.

JD: Byl to trochu impuls i trochu pokus. Měl jsem pocit, že potenciál Prahy, který nabízí, stejně nevyužívám a alternativa vesnice mě lákala vždycky. První exodus z Prahy byl v době, kdy jsem ukončil několik roků studia na vysoké škole a odešel dělat zahradníka do psychiatrické léčebny. Přechod města a vesnice byl ale atypický, používal jsem takový bonmot, že jsem tam žil daleko kulturnějším životem než v Praze, protože venkov byl trochu jako kulisa. Po roce jsem se vrátil do školy, kde jsem si tři roky užíval pražského života. Trochu studia, brigádičky, kamarádi. To se jako model vyčerpalo a já jsem odešel žít na chalupu, kde jsem rok vozil housky, ale věděl jsem, že až nadejde čas, odejdu pracovat do Villy. (Občanské sdružení Villa Vallila začalo rekonstruovat zchátralý objekt v s cílem vybudovat komunitní dům, který bude sloužit jako domov pro lidi se sociálním a zdravotním znevýhodněním, pozn. aut.)

KD: Nebylo to rozhodnutí v tom smyslu, že by mě ruch města rušil nebo otravoval a já chtěla z Prahy vypadnout. Bylo to promyšlené. Již od konce střední školy jsem uvažovala, že bych šla působit do sociální oblasti někam mimo Prahu. Později jsem jezdila jako dobrovolník pracovat do Villy Vallily, a to na mě zapůsobilo tak, že jsem uvažovala o tom, tady zůstat.

KD: Začali jsme spolu žít a pracovat na jednom místě, a pak jsme založili rodinu.Intuitivně jsme cítili, že je lepší mít dítě v prostředí, kde čas ubíhá trochu pomaleji a tak nějak přirozeněji. Venkovský prostor nabízí možnost vychovávat dítě jinak. Jinak ho hlídat, jinak ho doprovázet. Je přirozenější jít na louku a nemuset mít oči na šťopkách, jestli dítě někam nevyběhne. Prostor v Praze pro mladé rodiny se mi zdá omezený.

JD: To, o čem mluvíš, se dá schovat do klišé, že na venkově je snazší najít harmoničtější prostředí se vším všudy.

KD: Odpadl nám jeden velký problém, protože my vlastně tento kraj známe. Honza jezdil na chalupu nedaleko odtud a já tady v okolí mám příbuzenstvo z maminčiny strany. Takže když jsme se o tom zmínili, byli jsme pro místní přijatelnější. Oni najednou věděli, že můj strýček je známý automechanik. A dalším momentem byla Villa. Ta sociální služba, která se tady poskytuje, je pro místní lidi velkým posláním. Sociální oblast je něco nového, co se na vesnici moc neobjevovalo. Hodně se nás lidé ptají, co se ve Ville děje, co jsou ty mladý lidi zač a končí to tím: “Já bych to nemohl dělat. Jak vy to děláte?”.

JD: Mně přijde jako hodně důležité, co se nedá dohnat, že s těmi lidmi nemáme společné zážitky. Dost často přemýšlím o tom, že mi tady chybějí vztahy, které se jakoby přervaly odstěhováním z Prahy. Nemám tady kámoše. Mám tu pouze jednoho kamaráda, svého kmotra. Jinak jsme s nikým z místních nenašli cestu k sobě. Nebo já k nim.

KD: Já se scházím s maminama. Některá projde kolem fary a sama od sebe mě pozve na kafe a jiná na pískoviště.Asi tři matky mají potřebu se setkávat. Pak jsou tady takové typy maminek, které jsou hodně doma, žijí pro své muže, děti a zahrádku.

KD: Myslím, že hodně záleží na povaze páru. Je dobré nebýt ten Pražák, co všechno ví. Je dobré jít přes místní služby a řemeslníky. Pokud něco potřebuji opravit, je velká chyba volat někoho přespolního, ale je potřeba s tím jít za místním člověkem. Další dobrý krok je, že jsme se přihlásili do ochotnického divadla.

KD: My jsme určitě akčnější co se týče výletů, ale i v každodenním životě. Pak ta klasika, večer se sejít, dát si osm piv...

JD: Tady není rozdíl mezi venkovem a městem. Stejně se scházejí chlapíci ve městě, ale ti mají ty společný zážitky. Když sedím u osmi piv tady, tak se tolik nebavím, jako s kamarádama u osmi piv v Praze. Ale oni dělají spoustu věcí, neseděj jenom u piva. Organizují soutěže, hasičské, myslivecké, a co se mi tady líbí, že si pomáhají na stavbách.

JD: Nemáme hospodářství a nemáme zvířata. Je to přenesení městského modelu na venkov.

KD: Taky neumíme a nezvykli bychom si na to být přivázáni na jedno místo. To je hlavní rozdíl mezi námi a venkovany, kteří mají zabudovaný vztah k půdě nebo k prostředí, kde vyrůstali od mala. Také vidím, že pro ně je problém jít někam víc než kilometr, proto místní děti neznají okolí.

JD: Další rozdíl je v tom, že nemáme televizi, která jinak strukturuje čas. Beru to jako sebeobranu, zažil jsem, že když ji mám, tak ji snadno propadnu.

KD: Já na ni nemám čas.

JD: Ale jo, vždyť by ses mohla dívat.

KD: Já si nedovedu představit, že bych si večer pustila televizi, já bych u toho usnula. Plánujeme, že si koupíme lepší počítač s tím, že budeme dětem pouštět dokumenty, aby nebyly odřízlé od světa.

JD: Po večerech většinou hrajeme s dětmi nějakou stolní hru. A když děti jdou spát, každý si děláme svoje věci. Čtu si nebo jsem na internetu.

KD: Já si čtu a chodím spát se slepicema.

KD: Já tady vedu výtvarný kroužek pro devět dětí. Ale zpětná vazba od maminek je hodně malá. To

jsem zjistila při dělání výstavy, protože ony spoustu výtvorů svých dětí zahodily. Kdybych to věděla, budu všechno skladovat, protože jsem na ty děti docela pyšná, že to takhle dovedly udělat. A taky jsem dostala od maminek úkol domlouvat se starostou, jak by mělo vypadat dětské hřiště, které se bude stavět za školou.

JD: Nemáme nějakou jasně danou vizi nebo naplánovaný program. Jsou to spíše odpovědi na nějaké výzvy nebo možnosti. Je to otevřené, dovedu si představit, že tu budeme do konce svých životů, ale zároveň je pro mě otevřená možnost, kdyby nám skončil pronájem fary, hledat v této lokalitě domeček nebo začít stavět. Moc se ale o tom nebavíme. V krizových momentech, jako je pro mě opravování fary, se někdy má mysl upne k představě života v panelákovém bytě. Pro mě není tragédie vrátit se do modelu, který jsem podstatnější část života žil.

KD: Já se postavím proti, protože to ve starším věku směřuje k trochu až moc pohodlnému životu. Já jsem spíš ta akční, která dům a jeho okolí zvelebuje. Pro mě by byl odchod hrozně těžký.

Máme ale dvě děti a musíme myslet na jejich vzdělání. Když nenabídne nějaké nejbližší město dobré místo k jejich vzdělání, tak bych šla pryč.

JD: Muselo by se to hodně zvažovat a museli bychom se ptát dětí. Já bych to neviděl jako zradu na dětech, že je vytrhneme z venkova a přestěhujeme do města. Myslím si, že jsou určitá vývojová období dítěte. Do sedmi let venkov nabízí dítěti harmonii přírody, v dalším sedmiletí je dobré jim umožnit různé kroužky a dostupnost dobrého vzdělání. 

KD: Děti jednou odejdou z rodiny, třeba v pubertě. A ony to potřebují. Já počítám s tím, že je naopak budu vyhánět, aby se někam šly učit třeba jazyky. Kdybychom jim v tom bránili, pak by těžko mohly něčeho dosáhnout. Pro dítě je mnohem snazší učit se něčemu novému, nebudou mít problémy najít si nové kamarády.

 

Samostatné rámečky:

 

Jan (33, předčasně ukončil studium oboru pedagogika na Filosofické fakultě UK) a Kateřina (30, bakalář na Evangelické teologické fakultě UK) Dlabovi mají čtyřletého syna Matěje a dvouletou Elišku. Po svatbě oba končí s prací ve Ville a odcházejí budovat své venkovské bydlení na faře, kterou mají pronajatou na deset let. Kateřina nastoupila na mateřskou dovolenou a Jan se stal profesionálním řidičem, nyní se poohlíží po práci, která by ho více naplňovala.

 

Asistent pomáhá a poskytuje podporu klientům v jejich každodenních činnostech, při utváření sociálních, komunikačních a pracovních dovedností s cílem umožnit jim zapojit se do běžného života společnosti a uplatnit se na otevřeném trhu práce.

 

popisky k fotografiím:

 

Dlabovi v ochotnických kostýmech

foto: rodinný archiv

 

Villa Vallila

foto: Tomáš Trojan