Například?
Vezměme - což je téma, kterým se teď v kritické poloze zabývám - tzv. ekologickou výchovu a jiné podobné výchovy, třeba sexuální, mediální apod. Řada slušných lidí má dojem, že stát, který odmítá přispívat na ekologickou výchovu, dělá chybu, a že ekologická výchova je to, co potřebujeme, a ta to spraví, protože přece musíme začínat od těch mladejch. No a to je právě přesně ten moment, kdy se konstatuje určitý neduh povrchně a s ještě tragičtější povrchností se usoudí, že se na to vezme lék, který je po ruce, o kterém slyšeli a který znají ovšem jenom z doslechu.

A vaše představa?
Jsem přesvědčen, že jakmile jenom trochu zásadněji přemýšlíte o tom, co to ekologický imperativ znamená, tak přijdete k závěru, že buď to znamená radikální reflexi způsobu života jednotlivce a rodiny jako lidského společenství, anebo je to v podstatě k ničemu - jenom další neurotizace, hypochondrizace. V tomto případě zodpovědnost za problém přenesu na nějaké specialisty - ekopedagogy. A kdyby alespoň nějací dobří specialisté byli! Ty projekty ovšem předpokládají, že to bude povinné v rámci školní výchovy v něčem tak hrůzném, jako je naše školství (!) s našimi učiteli!

Co by to konkrétně znamenalo?
Že k té směsici nudy, oblbování, trápení dětí, nezábavnosti, nezajímavosti a neosobního vztahu přibude jen další předmět. Děti si nakonec přece jen najdou nějaké prameny, zaujme je nějaká postava a navzdory všem těm hrůzám, které ve škole slyší, se nakonec doberou nějaké vize - z vyprávění dědečka nebo ze setkání s nějakým starým zámkem či ruinou. U té ekologie se bohužel může stát, že nakonec budou odkázány jenom na strašlivou devastující verzi ze školy. V tom, co se jich týká neosobněji, co se skoro blíží problémům lásky, v tom, co se blíží existenciální dřeni člověka, v tom budou nejvíc otráveny, znechuceny a zavedeny na naprosto nesprávnou stopu.

Není to poněkud jednostranný pohled?
Chyba není v tom, že by ty poznatky byly špatné, že by se děti neměly učit, co je součástí ekosystému, nebo dokonce že by nebyly schopny nastudovat vztahy mezi zvířaty a rostlinami apod. To by jistě nakonec všechno zvládly, ale to, co tam zcela naprosto nutně bude chybět, je ta základní věc, která tam jednoznačně musí být: moment obratu. Jestliže nedojde v jistém okamžiku děsu a zároveň naděje k jakémusi existenciálnímu náhledu, není to k ničemu. Pak je to jen přihlášení se k nějakému skupinovému tažení, k nějakému spolku. Dokud k tomuto zážitku obratu nedojde, je to všechno s obráceným znaménkem. Místo aby mě to o něco zlepšilo, tak mě to radikálně zhorší.

Ukázka z rozsáhlého rozhovoru nazvaného Čech je těkátor a glosátor, který byl otištěn v časopise BARAKA v roce 1998 (rozhovor vedl Pavel Hlavatý)

Přes všechnu jejich sílu a vitalitu jsou trhy pouhým nástrojem. Jsou dobrým sluhou, ale špatným pánem a ještě horším náboženstvím. Mohou být používány k tomu, aby zlepšily mnoho důležitých problémů, ale nemohou dělat všechno a je nebezpečnou iluzí začít věřit, že by mohly – zvláště když hrozí, že by nahradily etiku nebo politiku.
Paul Hawken, Amory + L,Hunter Lovinsovi, Přírodní kapitalismus, přeložil Mgr. Bohuslav Blažek, Mladá fronta, Praha 2003