Devastaci domů lidového stavitelství na našem venkově nezastavil ani rok 1989. Stále dochází k postupnému zániku, či k zásadním přestavbám řady původních selských usedlostí, hospodářských budov a staveb, které určovaly místní ráz, dokládaly stavební tradice kraje a dotvářely typická prostředí oblastí země. Jednou z hlavních ideí POV je záchova venkovské zástavby, přesto nejsou jeho myšlenky široké veřejnosti známy v dostatečné míře. Příznivě ji ovlivňují zejména příklady renovovaných objektů, na něž obce získaly z POV dotaci. Harmonickému prostředí vesnic se však nevyhnula ani éra novostaveb ve stylu “podnikatelského baroka”, ani necitlivé exhibiční výstřelky. Neúcta k historickému dědictví, zasetá v minulém režimu, leckde bohužel přetrvává.

MMR po vydání několika publikací v počátečním stadiu umdlelo. Národní památkový ústav sice významnou úlohu při obnově památkových objektů vykonává, avšak obyvatelstvu je vzdálen. Zpracovatelé územních plánů svou příležitost ovlivnit myšlení občanů většinou nevyužili. Bohudíky mnohé obce si byly vědomy hodnot “dědictví svých otců”, a nejen je obnovily, ale i své výsledky zveřejnily. SPOV přispěl k osvětě několika zdařilými publikacemi a zejména organizováním soutěže “Vesnice roku v POV”, v níž je aktivní péče o venkovskou kulturu zahrnuta. Celkově však lze říci, že jsme výchově a osvětě hodně dlužni. Také proto součet ztrát značně převyšuje počet obnovených objektů. Chceme-li, aby byly prosté i památné lidové stavby zachovávány, musíme o tom především přesvědčit ty, kteří v nich bydlí, komu patří, jejichž předkové v nich žili.

Z těchto hledisek můžeme jen přivítat publikaci “Lidová architektura Jihovýchodní Moravy”, kterou sestavil Vít Hrdoušek a vydala Škola venkova v Modré v roce 2001. Publikace je nazvána “obrazový průvodce”, což vystihuje její poslání. Je určena pro zastupitele obcí, projektanty i obyvatele, pro něž je cenným zdrojem základních informací, ale i inspirace. Částečně zaceluje mezeru, která ve znalostech venkovských tradic panuje. 

Publikace je založena na účinku živé fotodokumentace, která je textově doplněna jen stručnými vysvětlivkami. Obsahuje především současné snímky objektů lidového stavitelství, z nichž mnohé si zaslouží označení lidová architektura. Doplňují je fotografie krajinného prostředí, zasazení usedlostí v krajině, snímky prokazující charakter osídlení, ukázky folklorních a církevních tradic i současných občanských aktivit. Rovněž je doplňují historické fotografie, mapy, kresby domů a dokumentace budov. Je sestavena ze šesti kapitol. Úvodní kapitola objasňuje osídlení Jihovýchodní Moravy, využití krajiny, kulturní oblasti, stavební techniky a materiály a dispozice domů. Další kapitoly jsou věnovány jednotlivým kulturním oblastem: Slováckému Dolňácku – v této nejrozsáhlejší oblasti jsou ještě zahrnuty podkapitoly Strážnicko, Uherskohradišťsko a Uherskobrodsko – Slováckému Horňácku, Moravským Kopanicím, Luhačovickému Zálesí a Jižnímu Valašsku. Obsahuje dokumenty obytných domů, hospodářských stavení, technických staveb, sakrálních objektů, stavebních technik a materiálů, detailů průčelí. Každá stránka je sestavena z jednoho tématu a tím se publikace stává přehlednou a snadno uchopitelnou.

Obrazový průvodce splňuje cíl, který si autor (i Škola venkova) vytkl: sestavit stručný, srozumitelný a poutavý dokument, jenž by veřejnost informoval, posílil její vztah k lidové architektuře a motivoval ji k její záchově. Prokazuje nejen její jedinečnost a krásu, přináší více podnětů: zachycuje varovnou současnost, kdy mnohé stavby jsou na pokraji stavební zkázy, burcuje proti liknavosti majitelů a proti všeobecné lhostejnosti. Přináší příklady novostaveb, které tvoří soulad s místním rázem i nevhodné kreace. Nenařizuje, nekritizuje, je dokumentem, jenž okouzluje prostým půvabem domova, vyzařuje venkovskou poezií. Netváří se jako odborná, či vědecká kniha, nečiní si nároky zasahovat do sféry pomazaných hlav. Proto také výtky, které byly na ni z těchto kruhů navrstveny míří vedle a spíše upozorňují, že tato publikace za ně supluje. Je k naší škodě, že státní instituce, trvající desítky let, měla již dávno podobné školící publikace vydat, včetně odbornějších textů, kvalitnějších fotografií a zasvěcenějších výkladů. Je charakteristické, že se jejich úkolu za ně ujímají občanské iniciativy.

Průvodce také vypovídá o svém autorovi, přírodovědci, ekologovi a ochranáři, žijícím v jedné z vesnic tohoto kraje. Dokládá jeho zanícenost a entusiasmus, které jej – autodidakta v lidové architektuře – vedly k vytvoření tohoto díla, které palčivě pociťoval za potřebné, ba nutné. On sám nyní jistě ví, jak ji doplnit a obohatit. Přejeme mu i nám všem druhé, dopracované vydání. Přáli bychom si, aby tato knížka podnítila další pokračovatele, neboť každý kraj si zasluhuje, aby jeho kulturní historické hodnoty byly zachovávány.

Jan Kruml