Génius loci je něco podobného, ale ještě méně uchopitelného než “krajinný ráz”. Asi nejlepší definice “ducha místa” je to, že je důvodem, který neumíme pojmenovat, ale kvůli kterému se vracíme. Pojem “génius loci” může působit magicky a prchavě, ale ve skutečnosti je jednou z nejsilnějších esencí celé krajiny. Do Prahy turisté nepřijíždějí kvůli tomu, že by chtěli navštívit Pražský hrad nebo chrám sv. Mikuláše, ale protože je zajímá “atmosféra místa”, tedy něco lze spíš zničit než vytvořit. Při rozvoji každého města i každé krajiny je nutné zvážit, jaký je jeho génius loci, abychom bezmyšlenkovitě  nepoškodili samotný základ duchovní kostry krajiny. Génius loci se nevznáší na nějakém obláčku, ale je pevně vepsán do tvarů, struktur a barev kraje.

Co je tedy charakteristické pro střední Čechy ? Je to určitá mnohost vlivů, pestrost základů - málokdo řekne: “Já jsem ze středních Čech,” spíš prohlásí, že je od Příbrami nebo z Polabí. Naproti tomu Jihočech či Moravan  nezachází do krajinných detailů, protože jeho země a povaha je homogennější. Osudem středu je ovlivňovat a být ovlivňován. Střed je místo komunikace, setkávání, smiřování i bojiště konfliktů a nedorozumění. Ze středu přicházejí ty nejhorší pohromy i neustálý, jemný tok kulturních vlivů. Střed má tendenci k hrabivosti, nátlaku a kořistění, ale jen on sám je schopen prosadit více přátelská pravidla pro celou zemi. Vyplývá z toho jeden požadavek – střed musí být průchozí, nesmí blokovat, nesmí rozdělovat. Pro středočeskou přírodu je největší překážkou město Praha. Jinak situace není tak špatná – ústí Sázavy se napojuje na Hřebeny a dolní Berounku, dolní Polabí je dosti harmonickou zemědělskou krajinou propojeno se Slánskem a Kladenskem a pouze samotný tok Vltavy je blokován hlavním městem. Z tohoto pohledu jsou pražská chráněná území možná ještě hodnotnější, než by se zdálo, kdybychom se na dívali pouze z Prahy. Rád bych jednou viděl zelený koridor, přírodní obchvat Prahy, propojující například Radotínské a Prokopské údolí, Vidouli, Hvězdu, Šárku a Roztocký háj, tedy přírodu severu a jihu města, severu a jihu Čech.

Střední Čechy jsou nenápadné, ale přitom melodické, mákokde dosahují monumentality, je obtížné nalézt nějaké společné “logo” – byl by to Karlštejn nebo Říp? Nedá se v nich udělat bombastický reklamní obrázek na cigarety Marlboro, ale jen na místní pivo. Jejich nejhodnotnější místa bývají malá a zranitelná. Obvyklý návštěvník je snadno přehlédne, investor neváhá zničit. Středočeská krajina je rozbitá na malé kousky sítí dálnic a komunikací. Ve středočeském prostoru je nejenom civilizace, ale i příroda více globalizovaná než kdykoliv předtím. Podobně se na budovách objevují italské mramory místo českých pískovců a na fasádách německé barvy místo tuzemského žlutého, páleného okru. Středočeská krajina je určitou “popelkou”, její původní krása je zastřena smetištním charakterem  příměstských území.

Ale ke kouzlu krajiny patří určitá zasněnost, melancholie, tušení mýtických kořenů, propadání se do hlubin pravěku, vize vztyčených kamenů a kruhových svatyní různých kultur. Říp jako axis mundi pravěkých Čech, Stará Boleslav jako paládium českého království. V celém světě se rozvíjí pravěká turistika, jednou může přijít doba, kdy jedním z lákadel středních Čech bude keltská Závist nebo halštatský Plešivec. Ke středočeské krajině patří románské kostelíčky, vesnické siluety s bání místního kostela jako od Středočecha Josefa Lady. Je zapotřebí si všímat hmot a barev staveb a horizontu krajiny - nedovolit jej příliš narušovat vysokými budovami a vysílači.

Střední Čechy jsou i místem úzce spjatým s pobytem světců, umělců a občas dokonce i hrdinů. Budeč, Levý Hradec, Zbraslavský klášter, Kouřim, Tetín, hrad Sion a další místa mají mýtický i náboženský rozměr, který každá doba bude nějak po svém interpretovat a možná i zavrhovat. Ale aby to mohla udělat, tak je nutné tato místa zachovat pokud možno včetně okolní krajiny. Představte si rotundu sv. Jiří na Řípu obklopenou smrkovým lesem! A přece něco podobného děláme s krajinou dnes a denně. Pro středočeskou krajinu je charakteristická rovněž i nějaká zbabělost, vůle ke kompromisům, nadšené začátky, nedodělané konce a prostřednost. Není to heroická, ale spíš lidská krajina; je v ní víc práce a realismu než smělých výbojů a romantických citů. Je půvabná, když se o ní člověk stará, ale začíná být poetická, když toho člověk nechá - asi jako opuštěná zahrada zarůstající křovinami a lesem. Působí prostě a přehledně, ale vždy má nějaké tajemné zákoutí. Dvě desítky pravěkých kultur ji vtiskly nějakou únavu, něco klidu a možná i moudrosti.

Po staletí byla předmětem péče a lásky lidí, ale teď je nějak odstrčená a jakoby nepotřebná. Jakoby si její lidé říkali: “Tady sice bydlím, ale na dovolenou pojedu někam, kde to je hezké”. To je totiž přístup, který ničí obě krajiny – tu domova i tu předělanou pro turisty. Možná však, že jen nabírá sil dobře si vědoma všech plemen, které odešly a nikdy se nevrátily, všech ledových dob a erozních fází, pěti různých moří a tří velkých horstev. Má čas a čeká. A pro nás samé je hodnotou, jistotou zakotvení, díky ní víme, kde jsme doma a tedy kdo jsme.

Píšeš, říkal mi přítel kritik, jako kdyby krajina byla důležitější než postava… Přiznávám, že vidím postavy, téměř jako funkce určité krajiny. Stalo se mi to poměrně nedávno po mnoha letech putování…Mé knihy jsou vždycky o životě v nějakém místě, ne o jeho spěšném projíždění. Ale jak pomalu, rok po roku poznávám Evropu, ochutnávám vína, sýry a národní charaktery, uvědomuji si, že to co určuje kulturu je nakonec duch místa…

Ano lidské bytosti jsou výrazem své krajiny, ale když se chcete dotknout tajných kořenů esence národa, musíte se nejprve sami zklidnit….Pod úplně povrchními a zjevnými současnými změnami, zůstávají staré linie přílivů a odlivů času.

A když už mluvíme o smyslu pro místo, myslím, že málo pozornosti je věnováno čistě literárním kritériím. Co dělá velké knihy velkými, nejsou jen příběhy a charaktery, ale také místo a zakotvení v prostředí.

Lawrenece Durrell z eseje “Krajina a povaha”, z knihy “Spirit of place” (1. vydání 1969), Marlow and Co. New York. Durrell doporučuje několik dalších knih a povídek, které podle jeho názoru skvěle odrážejí ducha místa: D.H. Lawrence: Sea in Sardinia, Twilight in Italy; Norman Douglas: Fountains in the sand; Henri Miller: Colossus of Maroussi, Freya Stark: Valley of the Assasins a Patrick Fermor: Mani.

Václav Cílek
esej z publikace Makom kniha míst