Jak dlouho už jste starostou obce?

Od roku 1990, původním zaměstnáním jsem zemědělec, absolvent Střední zemědělské školy v Plasech a Vysoké školy zemědělské v Praze. Přistěhoval jsem se do Nečtin v osmdesátých letech za prací - jako Plzeňák, který vystudoval zemědělský obor, založil rodinu a potřeboval bydlet. Kromě toho jsem byl reprezentantem v zápase judo – od žáků, až po seniory. Co se týče přechodu ze zemědělství do samosprávy, tak tehdy jsem pochopitelně nevěděl, co to může obnášet, ale postupně jsem se do toho dostával, hledal možnosti, získával informace. Dnes vidím, že je to velmi rozvětvená disciplína, de facto profese, a to velice složitá.

Kde přesně Nečtiny leží?

V pohraniční oblasti, těsně u hranic bývalého protektorátu. Po roce 45 byla většina jejich občanů odsunuta a území bylo dosídleno obyvatelstvem z vnitrozemí. Tímto procesem byly – stejně jako velká část země –  poznamenány. Souvisí to s kořeny místních obyvatel, hustotou zalidnění, vztahem k místu apod.

V jakém stavu jste obec přebírali?

Nečtinsko asi nebylo jiné než jiné oblasti, fungoval tady mechanismus socialistického principu, že za nás všechny rozhodovala jedna skupina a z centra všechno řídila. Podoba vesnic Plzně-severu byla tímto principem poznamenaná stejně jako území celé republiky. Jaksi samovolně trochu fungovaly spolky, a i ty byly do určité míry poznamenány centrálním řízením (musely se scházet, vykazovat činnost, dělat plán práce apod.).

Spolky ovšem přetrvaly dodnes?

Na dva roky po listopadu se jejich činnost jakoby zastavila, protože přestaly být řízeny seshora, ale velmi rychle - zhruba v roce 91 - už se spolková činnost z potřeby lidí začala znova rozvíjet, a to zevnitř, zdola. Měli potřebu se scházet, ať už to byli hasiči, sportovci, myslivci, včelaři. Našli prostě důvody, proč spolky obnovit, vyčistit a začít si tvořit vlastní představy.

A státní správa a samospráva?

Tam bylo všechno přísně direktivní a muselo odpovídat socialistickému principu, aby se vláda udržela u moci. Tehdejší národní výbor plnil direktivy strany a vlády a na lidi to přenášel formou různých vyhlášek a propagandy, čímž pochopitelně tlumil iniciativu k čemukoliv. Podle mne se to sbíhá: pokud se někdo snaží něco ovládat nastavováním přesných pravidel, kdy se napíše, co kdo má dělat, jak se má chovat, tak tím člověk přestane být samostatně a svobodně myslící tvor a stane se jakýmsi robotem, degraduje a je jakoby ve vězení. Změna po roce 89, pokud si to někdo byl vůbec schopen uvědomit, byla velice významná a málo se mluví o tom, jaké možnosti přinesla lidem – dala jim prostor svobodně přemýšlet o sobě, svém životě i možnostech a v podstatě je i uskutečňovat na základě vlastního rozhodnutí.

Jak se rozvíjela činnost polistopadového zastupitelstva?

Ustavující zasedání proběhlo tak, že nám naši předchůdci symbolicky předali klíč od obce a v pokladně 100 tisíc korun, což byla obrovská částka. Brzy jsme pochopili, že nemůžeme očekávat, až se o nás někdo postará a uvědomili si nutnost uchopit ten svobodný princip a říci si jak dál. Co s územím, kterak s ním naložit, jaké máme problémy,a co vůbec chceme. Zhruba po dvou letech přešlapování se od roku 91 tímto směrem začala ubírat naše činnost Udělala se jakási inventura současného stavu, pojmenovala se místa, která mají určitou hodnotu a dalo by se s nimi do budoucna pracovat. A samozřejmě totéž se provedlo i u míst problémových. Jak se měnily vnější podmínky, tak jsme se snažili na ně reagovat a na svůj základní náhled dolepovat další věci. Toto naše snažení vyústilo k další kvalitě, což bylo přihlášení k POV, který nám dal návod, jak vylepšit naše pohledy, systém, jak se celou problematikou zabývat, navedl nás do nějakého směru - projektově připravovat podklady a návody, kde získávat prostředky a finance k uskutečňování svých cílů. Jde o vytvoření stabilního systému přísunu peněz, aby se dalo území spravovat, rozvíjet a obnovovat, a právě tento obor samosprávy ve všech jeho vazbách jsme se začali učit a učíme se ho dodnes.

Jste součásti nějakého většího celku?

Aktivita obce směřuje samozřejmě také mimo její hranice, jsme součástí Maněticko-nečtinského mikroregionu (ten tvoří celkem tři obce – Nečtiny, Manětín a Štichovice), protože je to oblast, kterou spojuje fakt, že byla stranou zájmu a zachovala si řadu architektonických hodnot, je tu mnoho památek a velmi malebná krajina. Jako mikroregion jsme ještě členy sdružení obcí Vladař, jehož centrum je v Karlovarském kraji.

Proběhly u vás po roce 89 nějaké správní změny?

Nedošlo tady k žádnému odtržení ani připojení. Kromě vlastní obce máme ještě dalších deset částí, mezi nimi i obec, kde není žádný trvale bydlící obyvatel. Nečtiny samotné mají cca 370, naše druhá největší obec kolem šedesáti a celé Nečtinsko 620 trvale bydlících obyvatel. Jde o území poměrně rozlehlé, spravujeme 52 kilometrů čtverečních. Když se podíváme na historickou demografii, tak když sečteme obyvatele např. v roce 1856, tak tehdy na tomto území žilo přes tři tisíce obyvatel. Dnes hovoříme o těch 620... Mělo to svůj vývoj, ještě v sedmdesátých letech tu bydlelo kolem devíti set lidí. Pak to klesalo a změna technologií v zemědělství způsobila, že odliv dál pokračoval.

Jaké je u vás nejčastější zaměstnání?

V zemědělské prvovýrobě dnes pracuje zhruba 40 lidí, dalších asi dvacet v oboru lesnictví. Jeden z pilířů udržitelného života je zaměření na odpočinek a turistiku. Ve službách pro tuto oblast je zaměstnáno kolem třiceti lidí. Dále jsou tu různá drobná řemesla (dvě autodílny, kadeřnice, zednické a truhlářské  profese ad.). 

Kolik lidí za prací dojíždí?

Zhruba kolem pětatříceti, většinou pracují v okolních německých malých fabričkách - dojíždějí převážně dělnické profese. Pak je tu skupina lidí, která by podle mého soudu měla být do budoucna velmi důležitá, což jsou buď podnikatelé, kteří podnikají v takovém oboru, případně mají tak velký rozměr podnikání, že by se v místě neuplatnili (bydlí tu např. jeden ředitel akciové společnosti).

Snažíte se vytvořit pro podnikání zajímavé podmínky?

V nedávné době jsme v areálu zemědělské akciové společnosti koupili asi čtyři hektary a v územním plánu, který nyní zpracováváme, je tento pozemek označen jako jakási průmyslová zóna, kde jsou i nějaké nevyužité chalupy. Zároveň tam nabízíme pozemky tomu, kdo by chtěl cokoliv dělat. Těchto podmínek využila jedna německá firma a začala se zajímat další. Dále je předložen záměr na zřízení pily na zpracování dřeva. Další aktivitou je vytvoření podmínek pro turistický ruch a podnikání v tomto oboru.  Podařilo se nám ovlivnit vývoj kolem nečtinského zámku, který je nyní majetkem Západočeské univerzity, která ho využívá jako školící a ubytovací zařízení. Spontánně navíc vznikly dva penziónky. K zachování života pro budoucnost je důležité, aby všechno, co se tu odehrává, bylo jakoby pestrobarevné – struktura obyvatel, zaměstnání, podnikání, nabídka pro lidi, kteří tady nežijí. V zachované pestrosti je určitý předpoklad stability.

Jak jste se učili spravovat a využívat majetek obce? 

Když někdo něco má, tak by se o to měl starat. Vyplývá z toho povinnost majetek zhodnocovat, opravovat a udržovat ho, aby něco přinášel. (Na příkladech různých restituentů je vidět, že tento princip nepochopili a berou majetek tak, že jim zlepší životní standard, přinese peníze apod.). A právě hospodaření je jeden z důležitých principů samosprávy, která by se tímto tématem měla zabývat, což se snažíme aplikovat, protože naše obec má poměrně dost nemovitého majetku: les, řadu staveb, historických památek ad. Postupně od devadesátého roku - kdy byly všechny stavby v dezolátním stavu – je renovujeme a “revitalizujeme”. 

Dá se vývoj kolem památek nějak konkrétně přiblížit?

Příkladem může být bývalá renesanční radnice. Těsně před válkou se místní úřad přestěhoval do současných prostor a radnice se využívala jako hospoda a společenský sál. Po dosídlení tam fungovalo pár hospodských, poté budovu převzala Jednota. A zákon o majetku obcí neumožňoval, aby tato stavba byla Jednotou převedena na obec. Jeden z prvních počinů nového zastupitelstva po volbách v roce 90 proto byla snaha tento majetek získat, protože obec by bez hospody a společenského sálu v podstatě nemohla fungovat, protože tak, jako se rodina sejde kolem stolu a dohaduje se, co bude dělat, by měla totéž dělat obec, která je vlastně větší rodina. Jednotu se nám podařilo přesvědčit, aby nám budovu prodala za těch 100 tisíc, které jsme měli. Hospoda byla rekonstruována v roce 95 a zabezpečila velmi důstojné podmínky pro stravování i shromažďování místních obyvatel a pořádání různých kulturních a společenských akcí. Prostě se vytvořilo zázemí pro obnovu tradic a společenského života.

Podílejí se na této obnově nějak výrazně také místní občané?

Snahou našeho zastupitelstva je zatáhnout jich do rozvojových programů a všech dalších aktivit co nejvíc. Jde o systém, jak informovat lidi, vybízet je, ať se vyjádří, řeknou jak si příslušnou věc představují, protože právě tento mechanismus nutí přemýšlet. Chceme prostě, aby si lidé svoje prostředí a podmínky k životu vytvářeli a ovlivňovali sami. To je krédo samosprávy a snažíme se ho uplatňovat ve všech oblastech, ať se týkají kulturních akcí, různých rekonstrukcí, technické vybavenosti, územního plánu, programu území a dalších věcí, které ovlivňují život na vesnici.

Mění se tím i vztahy mezi lidmi?