Mikroregion Chopos, nazvaný podle zakládajících obcí – Chotýšan a Postupic –, je stále v pohybu. Zatím obcí pořád ještě přibývá. Spekulovat o jeho osobitosti a o přirozenosti jeho hranic by proto bylo předčasné. Možná, že svou tvář najde, možná dokonce najde někoho, kdo ji umělecky nebo vědecky vysloví, a tím ji i dotvoří. Tato kapitola si neklade takto velký úkol, ale snad poslouží jako popud pro jiné.

 

Co jsou to vlastně mikroregiony, kdo je vymezuje, jakého druhu je to útvar? Mikroregiony vznikají tak, že několik obcí – zpočátku hlavně několik starostů a starostek – projeví zájem o sdružení, od kterého si cosi slibují. Tato koncepce, inspirovaná Rakouskem a Bavorskem, vznikla před několika málo lety na podnět jednoho venkovu oddaného ministerského úředníka. Bohužel, jakmile začala nabývat pro malé obce na přitažlivosti, jako by se jí ministerstvo poněkud zaleklo. Je to totiž spontánní a dobrovolná varianta umělého, čistě administrativního sdružování obcí shora, po kterém velmi mnoho – venkov zjevně nesnášejících – úředníků a politiků pošilhává: touží totiž po tichém návratu totalitní instituce, která byla souřadná s násilnou kolektivizací, “střediskové soustavy osídlení”. Důvody této nostalgie jsou jednoduché: pro úředníky byly střediskové obce jako velké umělé útvary ovladatelnější a politici parlamentních stran očekávají, že by v nich měli větší šanci získat voliče a zbavit se nepohodlných nezávislých. Jednou ze zvláštností části mikroregionů je, že v nich nebývá žádná obec “hlavní” ani “středisková”. Není to tedy pokus vydrápat se nahoru po hlavách ostatních a například z vlastní návsi touto cestou udělat náměstí. Dalším rysem je, že pestrost, “nejednotnost” nebo nehomogenita mikroregionu není na překážku, naopak se tím zvyšuje směrem dovnitř možnost vzájemného kompenzování nedostatků a směrem navenek možnost širší palety nabídek.

 

Náves je vizitka nebo fasáda obce, ale často i nejméně čitelné místo z ní, neboť se do něj obvykle z celé obce nejvíc vepsaly různé historické tlaky a zlomy. V Čechách je poměrně značná variabilita základních forem návsi.

 

Při bloudění obcemi rozloženými kolem pomyslné osy mezi Vlašimí a Benešovem jsme našli málem stejný počet variant návsí jako vesnic. Podívejme se na některé výrazné místní varianty.

 

 

(Obr. 1) Některé návesní prostory v tomto regionu, který kromě husté sítě silnic různého řádu protíná i dálnice, mají sice výrazný tvar a nosnou dominantu, ale jsou rozťaty dopravními tahy. Snad nejvíc je to cítit v turistickém letovisku Český Šternberk. Přijíždějí sem auta a autobusy plné zájemců o prohlídku hradu. Buď skončí u záchytného parkoviště vpůli kopce, odkud je k hradu pěšky nejblíž, nebo sklouznou dolů do obce, na levý břeh řeky Sázavy. Tam se návštěvníci dají do neustálého bloumání sem a tam nedlouhou ulicí podél řeky, kde je i pár komerčních nabídek.

 

Rozdíl v oblečení není dnes tak snadným vodítkem při rozlišování venkovanů a příchozích zvenčí jako před několika málo desetiletími (zejména oblečení mladých lidí z vesnice a města splývá), ale role turisty se snadno pozná z odlišného způsobu chůze. Turisté chodí procházkovým tempem, málokdy sami, rozhlížejí se nebo spíš neurčitě zevlují, někdy se mezi sebou hlučně baví. Kdybychom si představili jakýsi družicový záznam všech pohybů lidí uvnitř obce, pak přes jemně větvenou síť účelových cest místních obyvatel, která propojuje oba břehy, se “napisuje” v některých denních, týdenních a ročních dobách silnější tok návštěvníků, kteří jednu ulici na jednom břehu proměnili v korzo. Obec se na ně za to sotva může zlobit, vždyť tato ulice je jedním ze zdrojů příjmů místních obyvatel.

 

Český Šternberk má tedy náves jako turistický terminál, nábřeží a komerční korzo, které navíc přetíná silnice ústící na most přes řeku a vedoucí k nádraží.

 

Každá obec, která láká turisty, stojí před zásadním dilematem: chudší poklid, nebo bohatší ruch. Podobné důsledky má i příbuzné dilema: poklidný obchvat, nebo rušno díky dopravě středem obce. Znám jednu malou vesnici, která volila skromnější variantu, vystoupila z euroregionu a odmítla průtah rychlé komunikace přes svůj katastr. Učinila tak ale po zralé úvaze místních obyvatel. To je velmi důležitý “detail”: takto závažná témata by se v každé obci rozhodně měla projednávat za účasti obyvatel, jinak hrozí rozdělení obce do

dvou znesvářených táborů.

 

(Obr. 2) Jak o tom svědčí starší mapy, Popovice měly kdysi zahuštěné jádro v podobě tvrze, statku a kostela, odkud začínala širší komunikace mezi domy, ve směru rozšířeného údolí potoka. Byla to tedy vesnice ulicového typu, která měla atypicky těžiště nikoli ve středu této hlavní obecní komunikace, ale na jednom jejím konci. Bylo to dáno tím, že vesnici z této strany otevíral táhlý rybník, který u původně vodní tvrze končil hrází. Když však byl statek při tvrzi zbaven majitele, došlo k tomu, že jeho dvorem byla protažena poměrně rušná silnice. Nejspíš dům správce statku se proměnil v budovu-pro-všechno, od obecního výboru přes poštu po služby. A tak se vlastně zatáčka do kopce, klikatě procházející od rybníka kolem kostela skrze statek, nakonec stala návsí.

 

Totalitní “kulturáky” a “domy služeb” měly být projevem ekonomické racionality, formou ideologické kontroly a lekcí z kolektivismu, uštědřenou hamounským chrapounům. Tyto stavby byly předimenzované, architektonicky většinou neforemné až tupé a v případě kulturních domů jen z malé části využívané. Posilovaly sice centralitu, ale zároveň odebíraly lidem příležitosti navštěvovat jednotlivé po obci rozptýlené krámy a provozovny, které byly původně součástí domů těch, kdo tyto služby poskytovali. Komunikace tam byla osobní, setkávání a rozhovory se odvíjely tou nejpřirozenější cestou. Místem pro setkávání všech zůstával kostel, pro setkání mužů hospoda (v každé jen trochu větší vesnici však hospod bylo obvykle víc než jedna). Vesnice byla rovnoměrněji prokrvena, náves nebyla překrvena.

 

V Popovicích sice našli způsob, jak rozumně využít nevesnicky velké budovy pro veřejné účely, nicméně ostatní části obce tímto sesypáním více funkcí do jednoho bodu tak trochu pohasly.

 

(obr. 3) V některých vesnicích tohoto regionu jsme pozorovali intenzivní a zjevně spontánní snahu, aby náves žila neformálním společenským životem.

 

V Bořeňovicích je ve středu návsi poměrně veliká travnatá plocha obehnaná drátěným plotem, do níž je ale volný přístup vrátky vedoucími k hasičské strážnici. Před ní se nachází ohniště s robustním dřevěným sezením.

 

Trávník nemá žádnou parkovou úpravu, ale je zjevně uklízen. Prostranství je v natolik udržovaném stavu, že přirozeně vybízí všechny uživatele, aby je po sobě zanechali ve stejném stavu, v jakém je našli při příchodu sem.

 

Takovéto jednoduché a neformální pojetí veřejného prostoru umožňuje zároveň pocit jisté intimity i určitou dávku sociální kontroly. Podobně jako údolní náves v Růžové bude toto místo jistě oblíbeno zejména dospívajícími.

 

V tomto životním údobí mnozí mladí lidé dramaticky řeší problém, zda zachovat své dosavadní identity, vůči nimž mají tendenci se bouřit, nebo hledat nové. Pokud se zde utvrzují ve svém pozitivním vztahu k obci a místnímu společenství, výrazně se tím zvyšuje pravděpodobnost, že se přinejmenším budou domů rádi vracet a v dospělosti neopustí obec úplně.

 

 

(Obr. 4, 5) Přímo překypující život všech generací a zjevně i místních obyvatel promísených s chalupáři jsme nalezli na návsi v malé vesničce jmenující se po někdejším jezuitském dvoře svatého Xaveria Xaverov.

 

Také zde je protáhlá náves travnatá a osázená vzrostlými stromy, není tu však žádné oplocení ani veřejná budova. Zato je tu velké množství herních atrakcí pro děti od těch nejmenších, které jsou zjevně výtvorem místních kutilů (přiznám se, že v takovémto prostředí mi pneumatiky z traktoru jako prolézačky nevadí – je to ostatně způsob recyklace nesnadno zlikvidovatelného odpadu, který je méně zhoubný než jejich spalování v den pálení čarodějnic).

 

Podomácku je vyrobeno i sezení pro ty dospělejší. Betonová podlážka pod stolem a betonové schůdky z ulice svědčí o tom, že se na vybavení tohoto prostoru muselo domluvit více lidí.

 

Na horní cestě probíhá zrovna cosi jako hra na kontrolu projíždějících vozidel. Auta odjíždějí z místního hřiště, na kterém právě skončil zřejmě místní sportovní den, a skupinka mládenců je určitě vtipnými poznámkami perlustruje. Celkový dojem: opravdová pohoda. Je to ovšem zábava jen pro teplejší část roku. V Bořeňovicích se možná v zimě přesunou od ohniště do hasičárny”.

 

Ulice pár metrů odtud na hřišti končí, není tedy průjezdná. Tato náves je tak v jakémsi převážně pěším laloku umožňujícím pouze obslužnou dopravu, který se na jednom svém konci napojuje na silnici procházející obcí. Je to doslova hravá náves.

 

Bohuslav Blažek

 

Ukázka z knihy Bohuslava Blažka “Venkovy: anamnéza, diagnóza, terapie” se 105 fotografiemi Kryštofa Blažka, která vychází v brněnském vydavatelství ERA. Objednávky od členů Spolku pro obnovu venkova a Svazu měst a obcí zaslané na adresu ERA Group, Jiráskova 996, 664 51 Šlapanice, budou vyřízeny za velkoobchodní cenu (+ poštovné).