„Obyvatelé rousínovští jsou bodrý český lid, který však nikdy neměl a ani dnes nemá na růžích ustláno. Jsou šetrní a povahy dumavé, neboť hospodářství jejich jsou poměrně malá, takže majitelé musí hodně počítati, aby uhájili živobytí. O pořádku a vkusu obyvatelstva rousínovského svědčí pěkně upravené a vždy čistě obílené domky a hojnost ovocného stromoví, jež ves obklopuje. Chaloupky naše, buďtež požehnány!“ 

Rakovnické noviny 4.7.1934

Rousínov je obec velice stará, dobu jejího založení není možné přesně určit. Podle dostupné literatury vesnici založili lidé z Polska a Červené Rusi, které s sebou přivedl jako válečné zajatce český kníže Břetislav I. Názvy okolních vesnic by tomu odpovídaly. Rousínov zprvu náležel ke hradu Křivoklátu, roku 1335 vzniklo sloučením Rousínova a dalších vesnic panství krakovské, jehož sídlem byl hrad Krakovec. Posledním majitelem panství se stal roku 1866 kníže Alex Croy Dülmen, jehož potomci nyní vlastní část sídla ve Slabcích. Největšího rozkvětu dosáhl Rousínov na konci 19.století. V 90 domech žilo okolo 500 obyvatel. Nejvíce byli pochopitelně zastoupeni zemědělci, sadaři, lesní dělníci a řemeslníci. V této době se v obci bez obtíží uživily tři hostince, dva obchody, trafika a řeznictví. Působila zde řada řemeslných živností, obec měla nejen starostu, ale i policajta a hrobníka. Školu navštěvovalo okolo 100 dětí. Působily zde dvě dechové kapely a v hostinci u Leitnerů byl upraven jeden z největších sálů v okolí pro sokolská cvičení a pro jeviště ochotnického divadla. Ovšem do roku 1946 nebyla v Rousínově elektřina.

Dnešní stav obce se jeví ve srovnání s nedávnou minulostí jako velmi neutěšený. Žádná válka, požár, povodeň, či epidemie nezasáhly do života vesnice tak ničivě jako období socialismu. Půda a dobytek byly zemědělcům zabavovány, lidé začali hledat práci ve městě. Mladé rodiny si ve městě zajišťovaly byty, čímž byl odstartován začátek úpadku každé menší vesnice. Touto vynucenou migrací byl počet obyvatel zredukován na pětinu. Dnes má Rousínov necelou stovku stálých obyvatel, z velké části osamělých důchodců, živoří tu tři soukromí zemědělci a několik lesních dělníků. Zanikly hostince, jediný státem podporovaný obchod byl nahrazen pojízdnou prodejnou. Pro nedostatek žáků byla v roce 1975 uzavřena škola. Spolky a sdružení postupně ukončily svoji činnost, pouze Československý svaz žen organizoval „dobrovolné“ brigády a kulturní akce. Díky poklesu obyvatel se nenašel dostatek občanů schopných k výkonu samosprávy obce a Rousínov byl s dalšími vesnicemi v roce 1980 přidružen ke střediskové obci Slabce.

Můžeme na tomto nešťastném období našich dějin najít i něco pozitivního?

Rousínov má stále necelou stovku trvale přihlášených obyvatel. Není to mnoho, ale díky nim se žádná chalupa neproměnila v opuštěnou ruinu. Takové štěstí neměla ani sousední Zhoř – dříve bohatá vesnice s množstvím pracovních příležitostí, dnes jen trosky. Podobný osud potkal většinu obcí v Čechách. Zdejší obyvatelé tedy mohou hledat inspiraci v jiných vesnicích, kde se podařilo obnovit životaschopnost obce.

Díky poklesu obyvatel byl Rousínov ušetřen modernizace v podobě bytovek, samoobsluhy, kulturního střediska atd. Je dobře, že tyto objekty nehyzdí vzhled návsi. Navíc odpadá

problém s jejich údržbou a využitím. Na louce před vesnicí sice byl postaven kravín, ale ten nijak nezasáhl do vzhledu zdejší typické zástavby.

Nedošlo ani k významnější výstavbě rodinných domků. Některé novostavby nepatří sice mezi zdařilé, ale za posledních sto let se počet čísel popisných stále pohybuje okolo devadesáti.

Typickým zásahem v mnoha vesnicích byla výměna dvou oken ve štítě za jedno trojkřídlé, případně „vyhnání baráku do patra“, což bylo ve své době levné a moderní. Tento trend se nevyhnul ani Rousínovu. Přesto je zde spousta chaloupek, které si zachovaly svou původní krásu bez ohledu na módní vlivy.

Jakousi novou startovní čárou se stal rok 1989. Je pravda, že tou dobou zanikly poslední zbytky veřejného života, poslední hospoda, neprosperující JZD, ale otevřel se  prostor pro vznik čehokoliv nového. Naděje na změnu k lepšímu zpočátku nebyly velké. Koho může okouzlit vesnice bez vodovodu, kanalizace, plynu, obchodu, pracovních míst? Nevede tudy železnice, nerentabilní autobusové spoje byly velmi zredukovány, takže člověk bez vlastního automobilu jen velmi těžko hledá zaměstnání. Rousínovu zůstávají nakloněni chalupáři, vždyť jsou to většinou potomci původních obyvatel a mnozí zde prožili dětství. Jejich zásluhou vesnička působí romantickým dojmem a oko kolemjdoucího rádo spočine na chaloupkách jako z pohádky. Rousínov nemá kromě své polohy a vzhledu co více nabídnout. Ale to není málo.

Při pohledu od severu spatříte obrázek jako z Ladových pohlednic. Uprostřed kostel, fara a škola s rybníkem, před kostelem lípa, která je pamětníkem dob, kdy pod ní dráb vyplácel poddané rákoskou. To vše je orámováno řadami domků tak, že tvoří pravidelnou obdélníkovou náves. Možná právě pohled na Rousínov přiměl několik nových lidí ke koupi nemovitosti. Pro obec jsou důležití zejména ti, kteří našli odvahu stát se trvalými obyvateli. Bez nich by se vesnice změnila v dobře udržovaný skanzen, který ožije jen o víkendu. První vlaštovkou v tomto směru byl Michal Faflík. Rousínov si zvolil za svůj domov a za prací dojíždí do Prahy, kde řídí televizní a filmové Studio Pět. Jana Buriana inspirovaly ke koupi chalupy rodinné kořeny. Je potomkem slavných pěvců Burianů, z nichž Karel má na svém rodném domku pamětní desku. Důležité je, že se přistěhovaly i dvě rodiny s malými dětmi.

Několik místních a chalupářů se rozhodlo založit Občanské sdružení Rousínov, které si stanovilo dva hlavní cíle: oživení kulturních akcí a rekonstrukci bývalé školy. Nadšení a ochoty pomáhat bylo dost, plán na získání financí také. Pan Faflík přebudoval svoji stodolu na otevřené divadlo. Během posledních pěti let se tu konalo mnoho zajímavých akcí – zahrál a zazpíval Jaroslav Hutka, Jan Burian a Jiří Dědeček, skupina České srdce nebo Hudba Hradní stráže. V kostele zazpíval sólista Opery Národního divadla Luděk Vele, každý rok zde s vánočním pořadem vystoupí Křivoklátští hudci. V létě se na statku u pana Faflíka konají Umělecká symposia.

Krátce po vzniku Občanského sdružení si Rousínov koupil novou kroniku a já jsem se stala kronikářkou. Předchozí kroniky se ztratily a já musím informace získávat v archivu nebo u starých pamětníků. Po dvou letech práce jsem v bývalé škole připravila výstavu fotografií a starých dokumentů o historii Rousínova. O kulturních pořadech v obci a historii se občané dozvídají v brožuře, kterou necháváme každé léto tisknout.

Největší a hlavně nejdůležitější akcí pro veřejný život je rekonstrukce bývalé školy. Tato mohutná stavba na návsi byla postavena roku 1838 jako kontribuční špýchar, slabecký kníže Hugo Nostic ji v roce 1865 dal přestavět na školu. Nyní je budova téměř třicet let prázdná. Občanské sdružení nechalo vypracovat projekt, podle nějž by v bývalé škole měl vzniknout byt, obchod, v patře další ubytovací kapacity, knihovna a výstavní prostory. Nadšení občané vyčistili okolí, zajistili odvodnění sklepů, vyklidili první patro, kde je nyní provizorní ubytování pro účastníky symposia. Byla dokončena hrubá stavba prodejny. Prodejna je pro kontakt lidí na vesnici vůbec to nejdůležitější, provoz ostatních prostor by pak mohl přinést i tolik potřebné pracovní příležitosti. Žádost o dotaci měl zaslat Obecní úřad ve Slabcích. Následovalo veliké zklamání rousínovských občanů poté, co vyšlo najevo, že žádost ze Slabec nebyla odeslána. Bez rozumného vysvětlení. Bez financí stavba stojí a nadšení pomáhat z lidí pomalu vyprchává. Nicméně naděje umírá poslední. Když se podařilo tolik věcí doslova na koleni, za pomoci chalupářů a umělců, kteří účinkovali většinou bez honoráře, podaří se určitě i všechno ostatní. Alespoň já bych to Rousínovu moc přála.

Zuzana Schäfferová

Kresby: Pavel Šindler