“Na škole působím už dvacet let”, začíná své vyprávění ředitelka Mgr. Olga Žalmanová, “z toho deset let jako učitelka a deset jako ředitelka, mezitím jsem byla dva roky na mateřské dovolené. V současné době je nás na škole osm: dvě učitelky v základní škole, dvě v mateřské, paní vychovatelka (se kterou jsme sem kdysi společně nastupovaly), školnice - uklízečka, kuchařka a vedoucí školní jídelny.”

Ve dvou třídách se učí dohromady pět ročníků, v každé třídě je přitom 13 dětí – jejich nespornou devizou je, že jsou zvyklé samostatně pracovat (je to samozřejmá součást hodiny), současně jsou ovšem výrazně aktivní, protože v jednom ročníku je jich malý počet, takže na ně během hodiny několikrát – opět samozřejmě - přijde řada. “Je to náročné, ale už jsme si na to zvykly”, říká k tomu Mgr. Žalmanová a dodává: “problémem není práce s dětmi, ale to, že se více věnujeme vypisování a sestavování různých tabulek a výkazů, které nám ubírají čas věnovat se vymýšlení a realizování nových nápadů”.

I pro nečtinskou školu je problémem klesající porodnost střetávající se s abstraktními ministerskými čísly o počtu dětí ve třídě. “Nezaměnitelná výhoda vesnických malotřídek je v tom, že naše děti známe a chováme se k nim jinak než na velkých školách, vztahy nejsou formální, protože známe všechny jejich problémy”, vysvětluje sympatická ředitelka, která sama učí 13 hodin týdně český jazyk a matematiku v nižších ročnících. Její kolegyně vyučuje téměř všechny předměty ve vyšších, hudební, tělesnou a pracovní výchovu má na starosti paní vychovatelka.  Děti mohou rovněž navštěvovat kroužek vaření, stejně jako kroužek dramatický, rukodělný a výtvarný - o jejich vedení se dělí učitelky. Kromě toho ale se školou aktivně spolupracují i někteří rodiče, důsledkem čehož je možnost navštěvovat angličtinu, aerobik a – nyní poněkud nepravidelně - výpočetní techniku. 

Štěpánka Bogárová cvičí s dětmi aerobik a o své činnosti říká: “Nejsem fundovaný pedagogický pracovník, ale mám ve škole své děti a proto chci, aby tady probíhaly další aktivity. Příjemně mne překvapilo, jak široký prostor rodiče – nebo kdokoliv z těch, kteří o to mají zájem – mohou dostat. K tomu je třeba zdůraznit, že pokud někdo odebere školu z takovéhoto místa, tak podtrhává nohy celé obci, protože pokud mají obce fungovat, potřebují základní a mateřské školy.”

Poté představuje dětský projekt, ze kterého se po bližším seznámení překvapivě vyklube jakýsi spojený kurs managementu, ekonomie a umělecké prezentace. “Všechno začalo loni v dubnu, kdy jsme se dozvěděli, že v květnu probíhá amatérská soutěž v aerobiku. Naše děti měsíc pracovaly a v několika družstvech se této akce zúčastnily. Přineslo to velké nadšení, a pokud jsme se srovnávali s dětmi v Praze, které trénovaly rok i víc, tak jsme zdaleka nedopadli špatně.” Tento optimistický začátek ovšem vzápětí pokračuje líčením nesnází, se kterými se děti musí vyrovnat a vyrovnávat – náklady na kostýmy, dopravu, startovné… V něčem pomohla škola, v něčem obec (děti se zde prezentovaly vlastnoručně vytvořeným projektem), ale ani to nestačilo. “Děti se naučily, že když chtějí někam jet a vystupovat tam, tak musí také něco obětovat”, pokračuje ve vyprávění Štěpánka Bogárová. “Aby mohly něčeho dosáhnout, začaly navazovat jeden kroužek na druhý, šít si samy kostýmy, shánět sponzorské dary a tím pokrýt své náklady. Ani to však nestačilo, protože u čtyřminutového aerobikového vystoupení je malá možnost prezentace – i přesto jsme s ním absolvovali několik akcí – a proto jsme se rozhodli, že nacvičíme dětskou pohádku formou muzikálu a máme ambice – zatím ještě dosti vzdálené - nastudovat celou hru v angličtině a mít i zahraniční diváky.” Děti si v tomto projektu vedou dokonce jakési vlastní účetnictví a v praxi se učí věci (jednání s institucemi a zákazníky, reklama, vědomí reálných nákladů apod.), na které jiní narazí daleko později, anebo také vůbec ne…

Problémy se vyskytly také odjinud, někteří rodiče – pokud děti doma zlobí nebo poleví ve škole – jim účast na kroužcích a akcích zakazují. V případě malého týmu, kde jeden závisí na druhém, to vede k různým narychlo secvičovaným náhradním programům a odříkávaným vystoupením, což dětem bere motivaci a poškozuje je i jinak.

“Děti si na své akce samy navrhují plakáty a rovněž samy si je vyvěšují. Setkávají se se základními kroky podnikání. Srovnávají příjmy - vložné od rodičů, sponzorské dary a vstupné – a výdaje za kostýmy, dopravu, startovné apod., všechno se pohybuje v řádech tisíců. Jde vlastně o to dát dětem šanci být spíše manažerem než manuálním pracovníkem. Protože až se budou rozhodovat kam jít po základní škole, měly by mít jasnou představu, co je čeká. Pokud jim ve škole budu říkat: uč se, nebo se budeš mít špatně, tak to prostě nepochopí. Tady jde o to si vyzkoušet: když nebudeš dobrý, tak prostě neuspěješ a když nemáš talent na tohle, tak určitě na něco jiného”, končí své vyprávění Štěpánka Bogárová.

Mgr. Olga Žalmanová na ni navazuje: “Najít, v čem je dítě úspěšné je velmi důležité, i během roku pořádáme různé soutěže – výtvarné, sportovní, ve zpěvu apod.  Máme u nás holčičku, o které pedagogicko-psychologická poradna prohlásila, že v normální škole nebude pravděpodobně vzdělavatelná a že by měla jít do školy zvláštní. Ta holčička je u nás na trojkách a vyniká ve zpěvu a přednášení. A rodiče vidí, že takovéto věci hledáme a začnou se o školu víc zajímat.” V současné době probíhá ve škole každý měsíc nejméně jedna přitažlivá akce (maškarní bál, masopust, otvírání studánek apod.), zpočátku se ovšem jednalo o jednu, pak o dvě besídky ročně. “Pak jsme zjistili, že se do školy nevejdeme a další besídka se uskutečnila ve velkém společenském sále. A vždycky, když se něco zaběhlo, tak jsme k tomu další rok nabalovali něco dalšího, až to postupně došlo do takovéto úrovně”, vysvětluje ředitelka. Její škola spolupracuje – na úrovni ředitelů, učitelů i žáků - s řadou obdobných škol v okolí, snaží se shánět nejrůznější sponzory a hlavně, je zcela otevřená rodičům. Mohou přijít jak ve vyhrazené konzultační dny, tak i ráno před vyučováním nebo po telefonické domluvě. A pro děti, které byly nemocné fungují ranní půlhodinky, kdy mohou přijít za svou učitelkou, která jim dovysvětlí zameškanou látku.

Prostě – nečtinská škola vytváří s nevelkými prostředky důležité hodnoty a jednoznačně funguje jako jeden z pilířů pospolitosti obce a zdrojů její identity.