Odešel člověk, který nebyl omšelý. Byl to originál. A těch originálů tolik mezi námi nechodí. Byl to člověk, který měl veliké rozpětí zájmů a snažil se vidět souvislosti. Právě v době, kdy se příliš klade důraz na velmi úzkoprsou úzkou odbornost, on se snažil propojovat různé cesty lidského poznání. Skutečnost chtěl pojmout v celku, ale zároveň si zachoval úctu k tajemství stvoření, nikdy se ho nechtěl ani v myšlenkách zmocnit. Pouze objevoval v úctě ke Stvořiteli samému. A tato úcta a pokora před Stvořitelem při veškeré jeho zvídavosti ho provázela celý život. Zabýval se různými obory lidského poznání, ale bylo důležité, že nezapomínal na konkrétního bližního. Že věnoval i kus svého mimořádného intelektu světu těch, které společnost nechce vidět nebo které přehlíží. Byl to člověk zvídavý, ne zvědavý. Zvědavost často má také konotaci ne něčeho dobrého, ale zvídavost ho například vedla i o zájem o lidi zvláštní, o podivíny. Ale při této zvídavosti zůstával životně radostný. Ale nezůstával jenom ve svých představách, knihách, ale dovedl konkrétně pomoci, když bylo třeba. Propojoval lidi, byl stavitel mostů. V dnešní české atomizované společnosti je to vzácný dar. A za ten bychom měli teď Pánu Bohu poděkovat, že ho Bohuslavu Blažkovi dal v takové hojné míře. Měl své slabosti. Byl člověk také netrpělivý, člověk, který měl nápady a ne vždy byl schopen ty nápady realizovat. Ale to zdaleka nevystihovalo celou jeho bohatou osobnost, to byly průvodní jevy; a slabosti má každý z nás. A byl to člověk, který nebyl uzavřen jenom do svého vědeckého poznání, ale dovedl se nasadit. V sedmdesátých letech dovedl přijmout i upostranění a na konci osmdesátých let stál tam, kde se jednalo o svobodu, aniž se potom tlačil dopředu, jako mnozí jiní. Byl to člověk kultury.

Část smuteční řeči biskupa Václava Malého, 29. listopadu 2004