říká se, že naše zážitky při prvním setkání jsou pro naše vztahy určující. Pro mé první setkání s Bohuslavem Blažkem, s nímž se dnes s obrovskou lítostí loučíme, to platí určitě. Bylo to v polovině sedmdesátých let, v době šedé a zlé, kdy vše přirozené a lidské bylo považováno za známku sebevražedné mentální nedostačivosti.

Bohuslav Blažek tehdy pracoval v Ústavu krajinné ekologie Akademie věd, kde bylo jeho úkolem nacházet obecné filosofické a systémové souvislosti v tehdejší ochraně přírody a životního prostředí. Podstatný byl počátek našeho setkání. Když jsem vešel do suterénní místnosti, naslouchal čemusi v telefonním sluchátku a poprosil posunkem o úplné ticho. Dvacet minut naslouchal, mlčel, blaženě se usmíval a oči mu vesele těkaly. Po zavěšení mi vysvětlil, že došlo k takzvanému přeslechu. Na telefonní lince řešili dva funkcionáři problém, jak zabránit stavbě továrního komína v jejich ulici, který hrozil zasypávat jejich příbytky popílkem. Už našli důležitého spojence z ústředního výboru, který bydlí o dvě ulice dál. Pak přišli na soudružku z městského výboru strany, která se věnuje ochraně prostředí, takže je jistě podpoří. Jenomže ona vlastně bydlí o deset ulic dál, kam už popílek nedosáhne, takže je vlastně nepodpoří. A pak už jenom přemýšleli, zda vůbec někdo bydlí blízko plánovaného komína. Dovyprávěl a řekl: Vlastně, dobrý den, já jsem Bohuslav Blažek.

Později jsem si uvědomil, kolik poloh tato jednoduchá epizoda měla. A jak byly pro něj charakteristické, ať už dělal cokoli – a toho bylo velice mnoho. Na minimální ploše mi názorně předvedl, jak doopravdy probíhá praktická politika ochrany životního prostředí či spíše jeho systematická destrukce. Dále mi ukázal, jak je u něj systematické myšlení v nejobecnějších kategoriích úzce propojeno s neustále pohotovým a až s dětsky bezprostředním vnímáním světa. A jako radost mu tohle osahávání světa působí. A že je na straně ubližovaných a bezbranných bez politického vlivu, polykajících popílek. A konečně, že i doposud neznámým lidem instinktivně a bezproblematicky důvěřuje. Takové drobné věci byly v té divné době pádným důvodem k přátelství. Mezi lidmi i mezi jejich rodinami.

Slávek studoval režii na filmové fakultě, úspěšně publikoval práci v nesprávném Německu, a proto musel změnit obor na méně prestižní dramaturgii. Zdálo se mu to málo, a proto k tomu navíc na Karlově univerzitě absolvoval ještě filosofii a psychologii. Zdálo se mu to málo, a proto se většinu dalšího naučil sám. Jeho projekty promlouvaly o architektuře, sociální ekologii města a venkova, vědě o médiích, a řadě dalších oblastí, které zde nelze ani vyjmenovat. Společný název těchto projektů by mohl znít: pokus o polidštění čehokoli. V době  renesanční existovala řada takových osobností, pak již stále řidčeji.

Vlastně všechna pracoviště kterými před rokem 1989 prošel, byla zrušena z politických důvodů. Tak byl redaktorem v legendárních Literárních novinách, dramaturgem ve Studiu armádního filmu, psychologem v antropoekologickém oddělení Ústavu krajinné ekologie, prognostikem v oddělení komplexního modelování ve Sportpropagu.

Na svého vedoucího v tomto oddělení si jednou soukromě postěžoval: Mě vždycky něco napadne, co by se dalo dělat, hned to nadšeně vyprávím Milošovi, a on mi na to řekne: “Slávku, to je úplně výborný, do toho se určitě okamžitě pusť”, a dá mi to obratem za úkol a do zápisu, a tím mi tu radost zkazí.

Když kdysi už nešlo vůbec nic, pracoval jako čistič výkladních skříní. Jeho zaměstnanecké poměry lze shrnout slovy: Snažil se, abychom lépe viděli.

Slávek spoluzaložil dvoučlenný volně tvořící autorský tým, který žádná světská moc nemohla rozpustit: a to se svou ženou, psycholožkou Jiřinou Olmrovou. Jemu samému i této dvojici vděčíme za řadu knížek, esejí, reportáží a živých akcí. Jejich dva synové byli nejprve  zřetelnou motivací a inspirací jejich projektů, později rovnoprávnými partnery, Filip jako počítačový grafik, Kryštof jako fotografující architekt. Kdykoli jsem se se Slávkem setkal, mluvil nejprve o své rodině, pak o světě a teprve nakonec i o sobě.

Do bytu u Karlova mostu Slávek rád zval k besedám lidi, kteří byli zajímaví svým původním myšlením nebo prostě tím, co dělali pro druhé. Bylo pro něj slastí své hosty navzájem seznamovat. Typicky začínal slovy: poznal jsme dva úžasně milé lidi, kteří... Mnohá přátelství mezi lidmi v tomto sále jsou živými dárky, které nám zanechal.

Na své osobní neúspěchy si nikdy nestěžoval, bral zápas s mocí jaksi sportovně. Nemohl se ale smířit s tím, když se ubližovalo druhým, tak například s tím, že pro tehdejší státní televizi byli postižení lidé tabu. Pro Slávka nebyli postižení objekty soucitu, ale rovnoprávnými lidskými partnery. Jeho prosté hrdinství spočívalo v tom, že se i za všech nenormálních a nelidských okolností důsledně choval normálně a lidsky.

Takový byl i během sametové revoluce i v období po ní. O této etapě nechť vyprávějí jiní.

Slávek s Jiřinou zavedli do Čech nový typ nesoutěživého hraní a řadu nových her tohoto typu vynalezli. Že jsme se na tom směli podílet, byla jedna z nejkrásnějších věcí, která se nám v životě stala. Slávek pro tyto hry formuloval princip rozehrávače., který v podstatě spočíval v tom, oslovit to hravé, dobré, dětské i vstřícné, které je někde uschované v každém z nás, uvést to do pohybu, a pak už jen zaujatě pozorovat, co se bude dít. Byly v tom obrovská důvěra i respekt k hráčům.

Jedna z těch vynalezených her se jmenovala “pravdivé lichocení”.

Pravidla:

Vybrané osobě říkáme hezké a lichotivé věci, které ale (pozor!) musí být upřímné a pravdivé.

Milý Slávku, dnes tu naposledy zkoušíme hrát s Tebou tuto Tvoji hru.

Dalšími dvěma dárky, které nám Slávek zanechal, jsou dvě knížky, které doufejme již brzy vyjdou. Korektury poslední z nich dokončil 16. listopadu.

Vyprávěl mi o dalším projektu: Seznámil se s nesmírně milým lékařem a rozmýšlejí knížku o komunikaci (nebo nekomunikaci) mezi pacienty a lékaři. Ironií či logikou osudu bylo, že se svou fatální diagnózu dozvěděl po operaci 14. října vlastně technickým nedopatřením. Z útržku věty mezi lékaři, netušících, že jejich pacient je všestranně vzdělaný člověk, lačně vnímající svět i ve stavu zdánlivého narkotického spánku.

V pěti a půl týdnech života, které mu zbývaly, dokázal přijmout náhlou zvěst o tom, co přijde, a tom, co již nepřijde. Zemřel doma 20. listopadu, bez bolestí a důstojně, v přítomnosti své ženy, obou synů a dvou nejbližších přátel. V ten den se na dvoře jejich venkovského domu ve Stupčicích zřítila zvonice.

Slyšel jsem kdysi příhodu o Marcu Chagallovi, který se dožil pro něj spravedlivých 97 let. V poslední den povečeřel s rodinou a odešel na chvíli do svého ateliéru. Když se déle nevracel, šli za ním a uviděli, že leží na pohovce a že již nežije. V obličeji měl krásný smířený výraz. Na malířském stojanu byl čerstvý malý obrázek. Na pohovce ležel muž a v obličeji měl krásný smířený výraz. Nad jeho hlavou odlétala bílá holubička.

Bohuslav Blažek, který pracoval se slovem, ve svém posledním dnu své ženě řekl:

Já ti musím něco říci.

Po dlouhé době mě napadá, že Ninive...
Lidé usmívající se.
Návrat k dobru.
Slast jako cesta k usměvavosti.
Možná, že už tam jsem.

Tak to jsem ti chtěl říci.

Člověk, který toto řekl, byl smířen se vším o čem víme, i se vším, o čem nevíme.

Pro nás ostatní bude smíření se s tím, že nádherná cesta Bohuslava Blažka tímto světem je u konce, ne-li nemožné, tak jistě velice obtížné a těžké.

Dan Pokorný, smuteční řeč pronesená 29. listopadu 2004