Coby kluk jsem slýchával o “hruškách oskoruškách”. Strom, který jsem u nás už pořádně neviděl, strom, který jsem se i já, stejně jako spousta listí pletl s hruškou “škaredkou”. Šel čas, nějak jsem dozrál a mezitím plno starých stromů při intenzifikaci zemědělství zmizelo. Meze bez nich posmutněly, jen jejich mysticita zůstala v mém podvědomí. Od roku 1991 jsem ve spolupráci s odborníky začal v naší obci mapovat mizející pozůstatky kdysi tak pestré fauny a flóry a zahájil program postupného navrácení mizejících druhů, který se později zařadil pod Program obnovy  venkova.

Tak se v obci i jejím okolí postupně začaly objevovat nejen dříny, moruše, oskoruše, ale i další druhy, zejména ovocných dřevin. V naší obci většinu stromů na veřejných prostranstvích vysázely děti a jejich prostřednictvím byli vyzváni ke spolupráci jejich příbuzní – rodiče, dědové i sousedi.

A že se program zdařil, lze se přesvědčit na vlastní oči – první stromy sázené před léty převážně dětmi vzrostly tak jako ony a některé přinesly první ovoce. Nejprve dříny. Masité, zpočátku trpké, ale při dozrání do vínové barvy sladkokyselé plody zpestřily veřejná prostranství a svěží chutí potěšily mnohé mlsouny. Pak, v dalších létech, zarodily moruše, nejprve bílé, později i černé. A oskoruše? Staří znalci prohlašovali, že jejich plodů se prý oni nedožijí a kdoví jestli já. Tak i má oskoruška, zasazená na jaře v roce 1997, asi tříletá o výšce cca 120 cm postupně sílila a stala se pro mne tak trochu stromem posvátným. Při každé návštěvě zahrady jsem neopomněl zkontrolovat její stav. První rok trochu stagnovala, ale v dalších letech plně odpočinek nahradila. Ve třetím roce po výsadbě k mému překvapení popraskala oskorušce kůra ve svislém pásu asi metrové délky, jako by ji někdo hluboko pobodal velkým hřebíkem nebo snad zapracoval strakapoud? Nevím, ale rány se zacelily a já i můj otec, jenž si v tuto dobu již nádherný, asi třímetrový strom rovněž oblíbil, jsme si oddechli. Oskoruše si vysloužila zvláštní úctu a každé následující jaro jsem netrpělivě čekal na její rozpuk, na první lístky nebo snad i okvětí?

Snažil jsem se do jejího bujného růstu téměř nezasahovat, a tak jsem jen mírně tvaroval korunu. Říká se, že oskoruše rodí, až jí odspodu popraská kmen. To se stalo v roce 2002 a opravdu se stal další rok malý zázrak – objevily se 2 květenství o 50 – 70 květech!

Průběžně jsem sledoval  průběh odkvétání a posléze i tvorbu plodů. Polovina květů opadla naprázdno a zbytek, který se měnil na plody, k mé nelibosti postupně opadával. Zřejmě se podepsal extrémně horký i suchý rok 2003. Posledních několik plodů zmizelo ještě před dozráním někdy na počátku srpna. Snad letos, již šestimetrový strom, majestátný a elegantně vznešený mé očekávání naplní.

Miroslav Kovářík

Foto: archiv obce Modrá