Důležité:
Veřejná správa
23. dubna 2011V jakém státě bych chtěl jako občan spokojeně žít
aneb Jak se zbavit chronické frustrace z politiky v ČR je název článku Ing. arch. Martina Říhy, místopředsedy Společnosti pro trvale udržitelný rozvoj (www.stuz.cz) a polistopadového náměstka ministra životního prostředí. Svým celkovým pojetím se dotýká nejen smyslu státu, ale i našeho tématu obnovy rodiny.
V jakém státě bych chtěl jako občan spokojeně žít
aneb
Jak se zbavit chronické frustrace z politiky v ČR
Ing. arch. Martin Říha
Vývoj v ČSFR po roce 1989 a v ČR po roce 1992 znamenal pro spoustu lidí, troufám si dokonce říci, že pro většinu lidí, hlubokou deziluzi. Jako promarněnou příležitost a zmařenou naději na lepší a hodnotnější život vnímají posledních dvacet let už nejen idealisté mezi disidenty, ale i většina ostatní inteligence, mnozí dělníci, zemědělci, pracovníci ve státních službách, tvořící „střední třídu“, živnostníci i poctiví podnikatelé.
Vládne všeobecný dojem, že se daří jenom nejrůznějším mafiím spřízněnců mocných za bývalého režimu s někdejšími veksláky, bývalými estébáky, dále šizuňkům, využívajícím schválně vyrobené díry v zákonech, politickým šíbrům, zneužívajícím formální demokratické instituce nikoliv pro korektní správu věcí veřejných, ale naopak k zneužívání informací, moci a veřejných prostředků pro osobní obohacení. Půtky na politickém kolbišti již dávno nejsou o ideách, jak spravovat stát ku prospěchu jeho občanů a za to si zasloužit poctivou odměnu a případně znovuzvolení do dalšího funkčního období. Jsou o tom, kdo se lépe prosadí ve výkonné moci a ovládání penězovodů, v rozhodování o veřejných zakázkách, kdo se lépe jako pijavice přisaje a urve nejvíc pro sebe a svou zájmovou skupinu z veřejných fondů a rozpočtů. Politické strany v celém pravolevém spektru již dávno nemají a nepropagují nějaké věcné, ucelené a vnitřně konzistentní dlouhodobé programy a cíle, přesahující jedno funkční období do vzdálenější budoucnosti, ale degradovaly ideové soupeření na sprostý boj o moc, na snahy o znemožnění politických soupeřů, na sabotování kooperace při správě věcí veřejných „nulovou tolerancí“, obstrukcemi, zamítáním i rozumných návrhů, pokud s nimi přijde „strana protivná“, i když je pak svým jménem samy uplatňují, kreténskými hádkami o nepodstatné při ignorování skutečně vážných a dlouhodobých problémů hospodářství, společnosti, životních podmínek v zemi. Současná vláda to dovedla k dokonalosti, jak vidíme a slyšíme ze sdělovacích prostředků každý den.
Mnozí občané nabyli dojmu, že není koho volit, protože systém politických stran u nás zakrněl, zplaněl, negeneruje politické talenty, lidi s kreativním myšlením, morálně pevné, vzdělané a vědoucí, hodné respektu při povýšení do veřejných funkcí i po delším působení v politice.
Politici se hádají, kdo víc krade nebo kdo co v minulosti zanedbal, o detaily, jako např. o výši DPH, o výpočtech odvodů do různých fondů a o technických procedurách, ale úplně se vytratila jakási jednoduchá, ucelená, dlouhodobě platná vize žádoucího stavu společnosti a hospodářství, ke které bychom měli všichni svým chováním a svou prací směřovat a srozumitelné vysvětlení cest, kterými se k tomu můžeme ubírat, přijatelná když ne pro všechny, tak alespoň pro rozhodující většinu občanů země.
Takovou vizí není ani Ústava s Listinou základních lidských práv a svobod, a tím méně náš navazující nepřehledný, vnitřně nekonzistentní právní řád, mísící dodnes bolševické předpisy s těmi novými. Není jí ani Strategie udržitelného vývoje ČR a další koncepční materiály vlády, trpící resortismem, nesrozumitelností a nestravitelností pro obyčejné občany - voliče. Neformuluje ji bohužel ani vědecká, ani kulturní fronta, ani sdělovací prostředky, až na pár výjimek neschopné samostatného uvažování, zneužívané k rozehrávání konspiračních teorií, zostouzení politických protivníků, k šíření pesimismu, strachu a podkopávání víry v demokracii a právní pořádek. Pozitivní myšlenky a činy jsou v honbě za senzacemi a publicitou shledávány jako neatraktivní, sdělovací prostředky poklesly zčásti na populistické nadbíhání nízkým pudům, zčásti do nekritické služebnosti skupinovým (stranickým, mocenským, stavovským...) zájmům. Kritické inteligentní noviny, udržující si nadhled a nezávislost snad kromě některých malonákladových odborných specializovaných časopisů, abys pohledal. Je tristní, vzpomínáme-li dnes s nostalgií na Lidové noviny z I. republiky nebo dokonce na Literární noviny, Literární listy, Reportéra, Mladý svět či Studenta z konce 60. let minulého století, jako na dnes nedostižný etalon slušné publicistiky.
Lze i v této situaci najít nějaké zásady a principy, na kterých by se alespoň ta slušná část (netroufám si už ani napsat většina) občanstva mohla shodnout jako na jakémsi novodobém politickém desateru, které, bude-li respektováno, může tvořit základ slušného soužití všech vrstev společnosti? V jaké zemi bychom chtěli žít, abychom na ni mohli být hrdí, sebevědomí v kontextu jiných zemí a národů, bez mindráků a frustrací? Co by takové zemi muselo být dáno do vínku, abychom se v ní cítili jako plnoprávní občané, bezpeční před lumpy uvnitř i zvenčí, materiálně i duchovně dostatečně bohatí a spokojení? Zkusme si takové „desatero“ formulovat do opravdových deseti zásad, rozvedených pod výstižnými nadpisy:
1. Lidé se rodí jako sobě rovní před zákony a v příležitosti se uplatnit, nikoliv jako sobě rovní ve fyzických a duševních předpokladech a z nich vyplývajících skutečných schopnostech a vůli k uplatnění. Kdo svou příležitost na vzdělání, na poptávanou uměleckou, sportovní anebo řemeslnou zručnost neuchopí, neučiní svou existenci pro jiné lidi nebo celou společnost vlastní vinou něčím užitečnou, kdo se nepodílí přiměřeně na povinnostech vyplývajících ze společenské dělby práce nebo se dokonce chová asociálně, nemůže se domáhat stejného uznání a stejných práv, jako ti tvořiví a společensky užiteční. Protože si lidi nejsou rovni v předpokladech pro fyzickou a duševní práci a protože ve společenské dělbě práce jsou potřební jak lidé pracující fyzicky, tak duševně, pro společenské uznání a respekt by neměl hrát roli ani tak charakter studia a vykonávané práce, jako její výsledky, kvalita, fortel. Je lepší, když se člověk manuálně zručný, ale s omezenou schopností abstraktního myšlení stane dobrým řemeslníkem, než mizerným úředníkem. Je lepší, když se člověk roztěkaný, nesystematický, ale múzicky nebo pohybově nadaný, stane umělcem nebo sportovcem, než ho nutit stát se vědeckým pracovníkem. Různá povolání vyžadují různé předpoklady, jen je třeba vhodně volit podle poptávky a reálného odhadu svých předností i nedostatků. V každém povolání lze dosáhnout vynikajících a respekt vzbuzujících výsledků a společenského ocenění. Ani duševní práci, ani manuální práci nelze považovat za méně úctyhodnou, obě se podílí na tvorbě hodnot obohacujících společnost. Slušná odměna za práci musí pak odpovídat náročnosti přípravy na povolání, náročnosti práce samé a odpovědnosti, kterou na sebe pracovník výkonem povolání bere za sebe i za jiné. Ten, kdo se připravuje dlouhým studiem na náročný obor, nesmí být trestán za pozdější nástup do výkonu povolání celkově nižším příjmem za dobu aktivního života. Ten, kdo má odpovědnost za lidské zdraví a životy, musí být odměňován lépe, než člověk s pouze materiální odpovědností. Ten, kdo na sebe bere odpovědnost za veřejné zájmy, za organizování práce, obživu pro další lidi musí být odměňován lépe, než kdo vykonává pouze zaměstnaneckou práci s odpovědností jen za svůj produkt. Žaludky sice máme zhruba stejné, ale přínosy ke společenskému bohatství se lišíme a podle toho přínosu musí být odlišná i odměna za práci i důchod. Ten, kdo se vědomě vyhýbá práci, ač není jeho duševní ani fyzická schopnost pracovat omezena vnějšími vlivy, úrazem nebo vrozenou vadou, musí strpět, že na příjem ze sociální podpory nad uznané životní minimum nemá nárok, pokud nepřijme alespoň nekvalifikovanou práci pro veřejnost.
2. Ochrana práv lidí pracovitých a slušných, kteří se stanou obětí zločinu nebo přestupku ze strany nepoctivých a asociálních, musí být výrazně vyšší, než ochrana práv pachatelů, musí být rychlá a účinná. Musí být zcela zřejmé a součástí veřejného povědomí, že slušný a pracovitý člověk má právo se účinně bránit násilí, útokům na své zdraví, život, svou rodinu, na svůj majetek. Riziko vyplývající z obrany je rizikem, které na sebe vzal zcela dobrovolně přestupce zákona a nic není „nepřiměřenou obranou“, je-li zjevně porušeno právo oběti na vlastní a rodinnou integritu. Bát se postihu musí pachatel, ne bránící se oběť. Je-li zločin nebo přestupek zcela zjevný a jeho pachatel je znám mimo jakoukoliv pochybnost, může tak být veřejně označen ihned, ne jako dosud až po odsouzení soudem. U zjevných a před svědky provedených zločinů a přestupků se týká presumpce neviny jen postoje orgánů vyšetřování a soudního řízení, nikoliv postoje obětí a veřejného mínění, včetně sdělovacích prostředků. Veřejný pranýř je v takovém případě někdy účinnější, než právní postih. Je proti zdravému rozumu a přirozenému vnímání spravedlnosti, je-li mimo jakoukoliv pochybnost zjevný pachatel označován jen za „podezřelého“, na kterého nutno až do pravomocného rozsudku nahlížet jako na nevinného. Gaunerem je už ve chvíli spáchání skutku, ne až za měsíce či roky se táhnoucích vyšetřování a soudů. Standardy pobytu ve vězení musí být takové, aby se odsouzení pachatelé ve vězeních neměli lépe, ale podstatně hůře, než na svobodě. Není žádný důvod, proč přibližovat výkon trestu pobytu v hotelu a kromě střechy nad hlavou poskytovat odsouzeným z veřejných prostředků sport, fitness, televizi a jinou kulturu než četbu knih, hrazené z veřejných rozpočtů. Vězni musejí tvrdě pracovat, hradit náklady spojené s vězněním a musejí se bát se do vězení vrátit, jinak je to výchova recidivistů. Je také pokrytectvím odmítat trest smrti tam, kde pachatel chladnokrevně a mimo jakoukoliv pochybnost sám a dokonce opakovaně vraždil.
3. Orgány veřejné moci, veřejné správy a soudnictví, právní řád a výběr daní od občanů a hospodářských subjektů vznikly historicky jako produkt specializace a společenské dělby práce k plnění veřejných, to znamená příslušníkům dané občanské komunity společných, zájmů. Nesmějí být zneužívány k prosazování zájmů soukromých a skupinových na úkor celku ani jiných skupin společnosti, nesmějí být předimenzované a spotřebovávat paraziticky nepřiměřeně vysoký podíl veřejných prostředků na vlastní provoz nebo k vlastnímu obohacení. Právní řád nesmí znásilňovat přirozené chápání práva.
4. Respekt ke stáří, k životním zkušenostem patří k výbavě slušně vychovávané mládeže a k civilizované společnosti vůbec. Životní zkušenosti a věkem nabytá moudrost a životní nadhled jsou bonusem nad stejně vzdělanými mladými lidmi, který neradno opomíjet. Nejproduktivnější nejsou kolektivy, sestávající jen ze vzdělaných a energií nabitých mladých lidí, jak k tomu svádí současný „kult mládí“, ale týmy složené z lidí různého věku, od zkušených, schopných předávat kvalifikaci, zkušenost a znalost oboru i žádoucích věcných i osobních vazeb na okolí předmětu podnikání, přes střední věk až po mladé, nezkažené rutinou, s nápady na netradiční řešení. Důchodce není příživník - na svůj důchod si dávno vydělal svou minulou prací a požívá zasloužený odpočinek, pokud už nechce nebo nemůže dál pracovat.
5. Respekt k odlišnostem obou pohlaví není genderovým šovinismem. Rozdílnost úloh mužů a žen je přirozená, je zakotvena v genové výbavě a odpovídají jí také reálné a účelné fyzické i duševní odlišnosti obou pohlaví. Rovnoprávnost mužů a žen nespočívá v stejných předpokladech např. k vojenské službě v bojových jednotkách či pro těžkou fyzickou práci, která by měla zůstat úlohou mužů, ale ani v nucení mužů k činnostem, pro které zase oni nemají stejné předpoklady, jako ženy. Muži by se neměli vyhýbat vojenskému výcviku a schopnostem bránit svou rodinu, svou zem před případným nepřítelem i se zbraní v ruce. Také galantnost a slušné chování k ženám vůbec není přežitek. Dvoření se a svádění, které zůstane v mezích slušnosti, není trestuhodné sexuální obtěžování a odsouzeníhodné „harašení“. Žalovat muže za přidržení dveří a dání přednosti nebo za pomoc při oblékání kabátu je nepřijatelná feministická krajnost, žalovatelná jen v nesoudné puritánské Americe, která by se u nás neměla nikdy aplikovat. Je však z mnoha důvodů potřebné, aby se muži i ženy podíleli na správě věcí veřejných podobným dílem, jakým jsou zastoupeni v populaci a správa věcí veřejných reflektovala a respektovala jejich odlišné pohledy na svět a preference.
6. Schopnost empatie a vůle k hledání toho, co lidi spojuje a ne co je rozděluje by měly být vedle vzdělanosti a morální bezúhonnosti základními kritérii pro výběr lidí do politických mocenských a exekutivních funkcí. Opak vylučuje konstruktivní spolupráci v koalicích i s opozicí, upozaďuje skutečné „veřejné“, tedy všem voličům či členům příslušné občanské komunity společné dlouhodobé zájmy a dovoluje prosadit se na jejich úkor krátkodobým zájmům soukromým a skupinovým. Tuto vlastnost by měly pěstovat i veřejnoprávní hromadné sdělovací prostředky a slušné noviny. Nepropagovat násilí, nejrůznější úchylky, ale naopak pozitivní příklady života v rodinách, obcích, přirozených kulturních regionech, vychovávat a spoluvytvářet pocit sounáležitosti k obci, regionu, vlasti, k euro-americké civilizaci, založené na dědictví po antice, židovské a křesťanské duchovní tradici a kultuře.
7. Znalost a ochrana přírodního i lidmi vytvořeného kulturního bohatství patří k výbavě každého slušného člověka a vede k nim i své děti a své okolí. Člověk je přes svou výjimečnost v živočišné říši, přes svou početnost, schopnost myslet a přetvářet své prostředí dříve nebývalým způsobem nadále součástí přírody a je na ní existenčně závislý. Ačkoliv nikdy nebude schopen ovládnout či změnit všechny přírodní zákonitosti a síly, neměl by přírodu považovat za nepřítele, kterého je třeba se bát nebo se pokoušet jej pokořit. To, co hodnotného jsme zdědili po předchozích generacích, co je nositelem materiální i duchovní kultury a schopnosti účelné koexistence lidí s přírodou, krajinou i lidí navzájem, je třeba chránit a využívat při výchově dalších generací. Přenášení této kultivované zkušenosti lidstva do budoucnosti je třeba vnímat vedle genetické výbavy se stejnou důležitostí. Jen tak je možné poučit se z historie, neopakovat stejné chyby a posunovat vývoj kupředu bez nevratných škod na prostředí.
8. Rasové, národnostní, kulturní a náboženské odlišnosti mezi lidmi nejsou důvodem k nenávisti, ale mají svůj nepopiratelný význam pro sociální obezřetnost a podmíněnou akceptaci pro soužití, které neradno podceňovat. Je třeba citlivě odlišovat to, co je různým rasám, národům, kulturám a náboženstvím společné a všeobecně akceptovatelné od specifik, která soužití mohou ztěžovat a při extrémních atributech vylučovat do té míry, že je třeba se proti nim aktivně bránit. Míra tolerance k odlišnostem musí být ekvivalentní na obou stranách. Politické či náboženské systémy, netolerantní k našemu způsobu života, k našim náboženským a kulturním tradicím, se nemohou dovolávat tolerance k nim či dokonce dominance v našem tradičním životním a politickém prostředí. Kdo se přistěhuje do zemí euro-americké civilizace s židovskými, antickými a křesťanskými kořeny a s liberálně-demokratickými politickými systémy, vycházejícími z římského práva, musí se těmto danostem svého nového prostředí bezpodmínečně podřídit a v právním, politickém a hospodářském (nikoliv nutně i náboženském a kulturním, pokud není v rozporu s právním řádem a mravy) smyslu se občansky asimilovat.
9. Plození, výchova a vzdělávání dětí jsou nejodpovědnější náplní lidského života. Je životním zájmem každé zdravé společnosti podporovat klasickou rodinu, zajistit si alespoň prostou reprodukci a nedopustit početní a tím i hospodářské oslabování svého národa, svého státu. Stejně důležité je vštípit dětem a vnukům určité civilizační návyky, kázeň, slušnou výchovu a kvalitní vzdělání jako předpoklady jejich řádné socializace, profesního uplatnění a spokojeného života, ale i konkurenceschopnosti naší země v evropském a světovém hospodářském a kulturním prostoru. Výchova a vzdělávání a vedení ke kázni jsou společným úkolem rodiny, školy a celého okolí obklopujícího dítě od narození do dospělosti. Rodiče musejí se školou aktivně spolupracovat, nepodrážet autoritu učitele a naopak škola musí vést žáky a studenty k úctě a k respektu k rodičům a starým lidem. Respekt a úctu ovšem nelze vštípit všem dětem bez důslednosti, tlaku na plnění pokynů a v krajním případě i trestů, včetně věku přiměřených trestů fyzických. Módní „výchova - nevýchova“, ponechávající růst děti „jako dříví v lese“ pod záminkou, aby nebyly psychicky poškozeny či podtrženy v sebevědomí a vývoji, bez korigování chování, je sice zdánlivě pohodlnější, ale je cestou do pekel. Vytváří stressy a nezvladatelné konflikty v rodinách i ve školách, ztěžuje dětem pozdější socializaci a vstup dospívajících do společenského i pracovního uplatnění, nevychovává k úctě a empatii k jiným jedincům lidského druhu a k ostatnímu živému tvorstvu, komplikuje i jejich budoucí partnerské vztahy a schopnost vychovávat další generaci v dospělosti.
10. Aktivní občanství a účast na správě věcí veřejných je podmínkou spokojenosti v občanském životě a právem, kterého by se nikdo neměl zříkat. Soužití v občanské komunitě obce, města, kraje a státu se neodehrává jen v oblasti náboženské, kulturní, sportovní a v pracovní aktivitě, ale mělo by se projevit i v oblasti politické - zájmem a účastí na volbách, na schůzích a občanských shromážděních, na debatách o problémech obce, města, o veřejné vybavenosti a obsluze, o změnách v území a o životním prostředí. Nemusí to být jen prostřednictvím politických stran a hnutí, ale i prostřednictvím práce v nevládních organizacích, osobní angažovaností ve věcech veřejných jako občan s právem účasti, právem na informace a na právní ochranu. Nemá smysl nadávat na politiku, pokud člověk nevyužívá svá práva ji aktivně ovlivnit včas a tam, kde jsou pro to zákonné podmínky. Kde je účasti občanů na správě věcí veřejných bráněno odepíráním práva účasti, práva vyjádřit svůj názor, práva na informace a na právní ochranu, tam nepanuje skutečná demokracie a občané mají právo požadovat změnu s využitím všech legálních prostředků a nevede-li to k nápravě, i za použití přiměřených projevů občanské neposlušnosti či násilí.
V naší zemi bohužel mnoho z těchto předpokladů spokojeného života chybí. Je na každém z nás dospělých a voličů, zda se s tímto stavem budeme dál pasivně smiřovat, jen nadávat, že politika je svinstvo, nebo s tím začneme něco dělat. Je na novinářích, zda se přidají na stranu seriózního a objektivního reflektování skutečnosti se všemi klady a zápory, zda začnou spoluformovat pozitivní ladění a očekávání veřejnosti namísto zničující skepse, zda budou nadále sloužit modle konzumerismu, žít z reklamy bičující růst spotřeby místo uvědomělé skromnosti, hledat nepodstatné senzace a opomíjet to, co je skutečně důležité, vyzdvihovat falešné idoly společenských nul a abnormalit a opomíjet řádné občany, skutečné hrdiny a pracanty, rozhojňující naše poznání, bohatství, skutečnou kvalitu života a životních podmínek.
Kdyby si toto dal někdo do volebního programu a pak se to poctivě snažil naplnit, budu ho volit a doufám, že by nás bylo dost na to, abychom se dočkali změny k lepšímu oproti současnému svrabu a neštovicím, které předvádí naše vláda, náš Parlament, naše soudy.
