Důležité:
Trvalé hodnoty
1. října 2011Význam tradičních hodnot a rodiny vyzdvihli představitelé církve a hlava státu na svatováclavské pouti 28. září 2011 ve Staré Boleslavi
Tradiční mši ve městě, kde byl zavražděn patron české země, sloužil pražský arcibiskup a primas český Dominik Duka, který při mši stejně jako olomoucký arcibiskup Jan Graubner hovořili především o důležitosti rodiny. Tu zdůraznil také prezident Václav Klaus.
Homilie arcibiskupa Jana Graubnera
Vzácní hosté, milí poutníci,
svatý Václav nás znovu pozval k oslavě Boží a mám radost, že jsme jeho pozvání přijali v tak velkém počtu a v tak významném složení. Jak zvláštní. Přitahuje nás mladý kníže z počátku desátého století, který se sice pustil do velkých reforem své země v duchu evangelia, ale byl svými odpůrci smeten a zavražděn. Vládce, který se nedočkal politických úspěchů. Už po třech letech však přenesli jeho tělo do kostela sv. Víta, který založil. Zasvětili mu řadu chrámů. Prohlásili za věčného dědice České země. V mimořádných dobách se shromažďuje český národ u jeho sochy v Praze. V jedenadvacátém století slavíme jeho den jako státní svátek. V čem je jeho moc a kouzlo?
Promiňte, ale napadá mě: on nehledal svou slávu, nezajišťoval si reklamu, neměl týmy novinářů, kteří by zajišťovali jeho dobré jméno. On ale pochopil, že kdo chce být první, musí být služebníkem. Proto sloužil Bohu a mnohé legendy svědčí i o jeho službě potřebným. Nechal se vést Bohem. Hledal jeho slávu. Boha oslavoval a pak Boží sláva spočinula na něm. Oslavování Boha přináší vždycky více člověku, než Bohu, protože naplňuje srdce člověka Boží slávou. Ta ho pak dělá šťastným, přitažlivým i dosti bohatým na to, aby mohl štědře rozdávat druhým.
Václav vzal vážně Ježíšova slova z dnešního evangelia: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Dnešní člověk, a křesťany nevyjímám, je často tak zaujatý sebou, že myslí jen na svá práva a na své uplatnění. Za vrcholnou pochvalu se považuje, když o někom říkáme, že je plně realizovaný člověk. A protože každý myslí jen na svou realizaci, nevidí ty druhé a tak sám přispívá k tomu, že i on bude brzy zapomenut těmi, kdo budou myslet stejně, totiž na sebe. Jak daleko je takové myšlení od Krista!
Zapři sám sebe. Nebuď středem světa, ani svého vlastního života a smýšlení. Upři se na toho, který je skutečná hodnota a který má skutečnou moc. Mnozí dnes hledají kontakty s vlivnými, aby se jim stali výtahem k moci. Někteří pak na chvíli zazáří a brzy padají do propadliště dějin. Kníže Václav ukazuje, že dát na první místo Boha a přijmout jeho myšlenky a požadavky je prozíravější než prosazovat své plány.
Václav se nechal Ježíšem získat, i když Ježíš nikdy nesliboval bezstarostnost či pohodlí. Křesťanská zbožnost není metoda k zajišťování pozemského štěstí a splnění našich přání. Kristus neříká svým následovníkům: budeš-li zbožně žít, budeš mít hojnost všeho dobrého. Nebudeš nemocný, všechno se ti podaří, budeš žít v míru. Nemáš-li děti, dostaneš je, všechny dobře vychováš, žádné ti nezemře.
Písmo říká opak: Synu, když přicházíš sloužit Bohu, stůj pevně ve spravedlnosti a bázni a připrav svou duši na pokušení (Sir 2,1). Sv. Václav obstál. Že si zvolil životní i vladařský ideál dobře, ukazují celé dějiny i naše přítomnost zde.
Nejstarší oslavné životopisy ukazují, že byl nejen moudrý vladař, který dobře plnil své povinnosti, ale dělal mnoho dobrých skutků nad svou povinnost, když osobně sloužil potřebným.
Drazí přátelé, vážení hosté, milí posluchači, zdá se mi, že tento prvek musíme dnes zvlášť vyzvednout. Svět si už uvědomuje, že stavět jen na právech a na ekonomické spravedlnosti, podle které si mohu koupit vše, co potřebuji, nestačí, protože ke šťastnému životu potřebujeme mnoho věci, které nelze koupit, které nelze zajistit zákony, které však může nabídnout dobré milující srdce. Proto máme letos mezinárodní rok dobrovolníků upozorňující na potřebu dělat dobro nad svou povinnost. Doufám, že se i u nás rozšíří a zjednoduší zákonné podmínky pro organizovanou službu dobrovolníků jako je to v mnoha vyspělých zemích. Ale ono jde o víc. Církev má velice bohatou zkušenost s prací dobrovolníků, bez nichž by vlastně ani nemohla fungovat. Podobně i řada neziskových organizací. Avšak ani národ nemůže nadějně fungovat, ba nemůže mít vůbec žádnou budoucnost bez nikým nezaplacené obětavé služby otců a matek, kteří dávají národu děti a dobře je vychovávají, a tím zajišťují jeho budoucnost. Proto chci vyjádřit uznání a vděčnost všem, kteří přijímají děti a nejen plní svou povinnost zajistit jim dobré zázemí rodiny založené na věrném a nerozlučném manželství muže a ženy, na což mají děti přirozené a nezrušitelné právo, ale navíc se nedají odradit ani mnoha znevýhodněními, kterými jsou paradoxně trestáni za neocenitelnou službu společnosti.
U dálnice mě zaujal nápis: Dítě potřebuje oba rodiče. Jak pravdivé. Ale dále tam stálo: Střídavá péče. Jaké nedorozumění! Mám pochopení pro takové zraněné rodiče, ale tak mohou uvažovat jen ti, kteří neznají přirozené právo dětí nejen na oba rodiče, ale i na jejich věrnost a společnou lásku. Aby dítě správně pochopilo lásku, musí ho maminka vést k tatínkovi a tatínek k mamince. Ne se o dítě přetahovat, nebo si ho kupovat či dokonce používat jako nástroj boje mezi dospělými. Aby dítě získalo správnou představu o základní jednotce společnosti – o rodině, potřebuje osobní zkušenost dobré rodiny, která dovede úspěšně zvládat krize, kde žije jeden pro druhého. Přátelé, potřebujeme velký posun v myšlení.
Sv. Václav je povzbuzením pro všechny, kteří nežijí pro sebe, ale pro druhé, kteří sice nejsou v současnosti docenění, ba jsou i znevýhodnění či zneuznaní, ale kterým bude po staletích národ děkovat. Díky jim přežije své krize, díky jim a jejich ochotě nežít pro sebe a dávat víc, než je povinnost, si zachová to, co dělá člověka opravdu šťastným. Sv. Václav nás pozval k této slavnosti, sv. Václav zve každého z nás k následování, ke spolupráci. I my můžeme mít podíl na šťastné budoucnosti národa jako svatý Václav. Jak skvělý úkol!
Projev prezidenta republiky Václava Klause
Vážený pane arcibiskupe, vysocí představitelé církve, představitelé státu, i města Brandýsa nad Labem – Staré Boleslavi, milí účastníci Národní svatováclavské pouti,
děkuji za pozvání na dnešní slavnost i za příležitost zde i v letošním roce promluvit. Svátek svatého Václava je významným dnem naší země a byl jím dávno před tím, než se stal v roce 2000 – rozhodnutím parlamentu – státním svátkem České republiky. Legenda svatého Václava je jedním z konstitutivních prvků naší státnosti, je a byla vždy autentickou součástí našeho vnímání sebe sama i kontextu, v němž žijeme. O svatováclavskou legendu jsme se opírali, na ni jsme navazovali, byla a je pro nás inspirací a přimlouval bych se za to, aby tomu tak bylo i v budoucnu.
Právě k tomu, aby byla naše budoucnost taková, jakou bychom si ji mít přáli, a aby byla budoucností, která bude kontinuitou s minulostí a nikoli jejím opuštěním, bych zde dnes chtěl říci pár slov.
Řada tendencí, prosazujících se v dnešním světě a v různé míře i u nás, mne znepokojuje a domnívám se, že znepokojuje i mnohé z Vás. Stále více se utvrzuji v přesvědčení, že k nim nesmíme mlčet a že se s nimi nesmíme smiřovat. Bylo by dobře, kdybychom o nebezpečí, které z nich plyne, uměli mluvit nahlas a společně. Ukázalo se – v poslední době zejména uzavřením sporu o vlastnictví svatovítské katedrály na Pražském hradě i rychlým postupem společné práce vládní a církevní komise pro narovnání vztahu mezi státem a církvemi – že postup v dohodě přináší výsledky.
Jsem sice jen vnějším pozorovatelem současných diskusí v římskokatolické církvi, ale domnívám se, že nás obdobným způsobem trápí stále rychleji se rozpadající hodnotový systém, který ještě donedávna charakterizoval a vlastně i definoval naši civilizaci, náš civilizační okruh, svět, který nazýváme Západem, naši Evropu, ke které patříme a vždy jsme patřili.
Při pohledu kolem sebe vidíme, že „pokrokáři“ všeho druhu vedou soustavný a stále nezakrytější útok na naše tradiční společenské hodnoty a ctnosti. Vlastenectví je vydáváno za šovinismus. Demokratický stát za překonanou instituci, která má být obětována ve prospěch nadstátních uskupení, která nikdy nemohou získat demokratickou legitimitu. Přirozeně strukturovaná národní společenství se svými hlubokými tradicemi, duchovními a kulturními hodnotami, vycházejícími ze staletých zkušeností a z životů mnoha předchozích generací, jsou erodována politickým tlakem na přijetí multikulturalismu jako oficiálně naordinované ideologie. Vše přirozené, a proto dosud většinově spontánně přijímané, je vydáváno za překonané a málo zajímavé. Vše tradiční a konzervativní je vydáváno za zastaralé a nemoderní, je zesměšňováno a je vylučováno ze společenského dialogu.
Odpovědnost za své činy a za svůj život, odpovědnost vůči druhým, a to nejen těm nejbližším, je vystřídávána povrchními a formálními pózami. Tradiční rodina, základní jednotka každého dalšího celku lidského uspořádání, odvěké prostředí pro vztah muže a ženy, pro výchovu nových generací, ale i pro samozřejmou mezigenerační pomoc a solidaritu, je vystavována stále ostřejším útokům módních postojů, které pro vybrané skupiny velmi nevybíravými způsoby vyžadují nejrůznější, v minulosti nikdy neexistující privilegia. Přijetí života jako nepřetržitého úsilí o hledání jeho smyslu, pocit vlastní odpovědnosti za sebe a jiné, a radování se z každého sebemenšího zdaru v tomto úsilí jsou vystřídávány nárokem absolutního a z vnějšku zaručeného štěstí. Faleš sociálního státu nezaslouženého blahobytu ničí vše tvůrčí a individuální a otupuje talenty, aktivitu a pracovitost, neboť ta se přestává vyplácet.
Při setkáních s představiteli církve se často shodujeme v tom, že je tento trend mimořádně nebezpečný a že je nezbytné se mu aktivně postavit. Nepochybuji, že v mnoha farnostech, zvláště těch venkovských, se u nás o těchto jevech hovoří, ale církev by měla svou významnou autoritu v nezanedbatelné části celé naší veřejnosti uplatňovat více a hlasitěji i v debatě celospolečenské.
Snad je mi dobře rozuměno. Nehoruji pro účast církve v každodenních politických půtkách, ale přimlouvám se za jasné a zřetelné ANO-ANO, NE-NE ve veřejných střetech o hodnoty a občanské ctnosti, které jsou ohrožovány falešnými proroky takzvaného pokroku a modernismu. Říkat to nahlas je nezbytné. Vím, že tak mnozí činí. Vím, že je Benedikt XVI. za mnohé své tolik potřebné konzervativní postoje terčem nevybíravých útoků. Doba, kterou žijeme, však má tolik nebezpečných rysů, že nechat ve veřejném prostoru dominovat jen oportunistické modernisty se nakonec vymstí všem. Jsme v době, kdy je nutno riskovat i nepochopení, kdy je nutno vystavit se daleko více než dříve nepříjemným střetům, jakkoli se zdá, že v nich má druhá strana momentálně převahu, zejména mediální.
Sám za sebe se z pozice prezidenta republiky snažím na tyto jevy soustavně upozorňovat, bojovat s nimi, nepřecházet je mlčením. Jsem navíc přesvědčen, že počet těch, kteří se již nechtějí smiřovat s neustálou defenzívou a ustupováním, u nás i ve světě roste.
Nemám nejmenší ambice říkat církvi, co má dělat. Vážím si mnoha jejích představitelů, vím, že jsou to lidé vzdělaní, lidé s velikou lidskou i historickou zkušeností, lidé, kteří nejednou projevili obdivuhodnou statečnost, lidskou i morální sílu i oddanost idejím, na nichž naše civilizace a její kultura vznikly a na jejichž základě se rozvíjely.
Proto jsem pokládal za důležité právě na tomto místě a právě v tento den vyslovit svůj možná o něco méně slavnostní, ale o to naléhavější apel. Budu doufat, že si ho nevyložíte jako nezdvořilost hosta na Vaší slavnosti, ale jako veřejně prezentované zamyšlení nad reálným rizikem, kterému náš tisíciletý český stát, jako součást křesťanské civilizace, aktuálně čelí.
Národní svatováclavská pouť je k připomenutí si těchto věcí vhodnou příležitostí. Loni jsem zde řekl, že nám dává možnost „na chvíli se zastavit a s dostatečnou pokorou si uvědomit, že jsme součástí dlouhé civilizační, kulturní a státní tradice.“ Zkusme na to myslet i ve všední dny.
