Zakladatelé našeho státu mu vložili do vínku toto ušechtilé a vznešené heslo – zcela v souladu s názorem T. G. Masaryka, že státy se udržují ideály, z nichž se zrodily. Z toho plyne, že k tomu, aby si stát zachoval smysluplnou existenci, musí být nejen založen na hlubokém fundamentu, ale musí se během své existence k tomuto fundamentu stále hlásit a ve své praxi jej zachovávat. Státem samozřejmě nerozumím jakýsi imaginární pojem, ale nás všechny, kdo v tomto státu žijeme a podílíme se tak na jeho existenci. Jak je už mnoho desítek let prokázáno (F.M.Bartoš, 1947), naše státní heslo Pravda vítězí pochází z pseudoepigrafní třetí knihy Ezdrášovy a váže se k řeči proroka Zerubábele na téma „Co je nejsilnější“, jež je vedena za přítomnosti perského krále Dareia. Zerubábel mluví o moci pravdy - je to sama pravda, která nejen trvá v moci, nýbrž i žije a vládne nade všemi věky. Činí, co je správné a z jejích skutků se všichni radují. Řečník končí svou řeč vyznáním: „požehnán buď Bůh pravdy“. Toto pojetí pravdy je charakteristické pro duchovně inspirované židovské myšlení a je předkládáno v celé Bibli – Starém i Novém zákoně. Příklady Starozákonní: „Muž pravdy“ je ten, kdo se nedá ničím odchýlit od svého slibu, ani nějak ovlivnit či uplatit, ale udělá co, má. „Znamení pravdy“ je takové znamení na které se bude opravdu dbát, které bude platit. A „slova pravdy“ jsou taková slova, na která se dá spolehnout za všech okolností. V Novém zákoně pak podobně - na rozdíl od platónského odosobněného světa idejí - je chápána pravda personálně. Tak, jako dříve Moudrost – chokmá – v mudroslovných textech Starého zákona, Pravda „hypostazuje“ (zosobňuje se). Zjevuje se v Kristu, který „přišel, aby svědectví vydal Pravdě“, „milost a pravda se stala skrze Krista“ a jeho učedníci vyznávají „Tvoje slovo je pravda“ - to je mnohem víc, nežli že je jen správné a pravdivé. Ono je pravda sama. A co více – Ježíš zvěstuje: „Já jsem ta cesta, pravda i život“ a „pravda vás učiní svobodnými“. To znamená, že Kristus je splněním Božích zaslíbení, v něm Bůh splnil, co slíbil a tak se osvědčil jako věrný a pravdivý. Často je spor o pravdu veden mezi táborem obhájců své (ideologické, nebo náboženské) pravdy. Tito říkají: Pravda jest. A myslí: Je to to, co mám, co vlastním, ba co produkuji. Druzí, příznivci relativizmu, skeptici a agnostici naopak říkají: Pravda není. Když ji nemám a nemohu mít, není vůbec. Protože je jen to, co mám. Aniž si to uvědomují, dospívají fundamentalisté (majetníci pravdy) s agnostiky a skeptiky k vnitřní shodě – jejich základní axiom zní: Je jen to, co mám. Co nemám, co nevlastním a nereguluji, to není. Přesto naše naděje a radost je v tom, co nemáme, a co přece jest, totiž Pravda, která je nad námi. Kdybychom byli odkázáni na pravdu kolem nás, nebo na pravdu v nás, bylo by s námi zle. Světem zmítají přívaly lží a přelévají se i do našeho nitra. Právem se ptá Pilát: „Co je pravda?“ a jiní: Kde je pravda?. Ti, kdo spoléhají na Boží slovo, vědí, že Pravda zůstává nad námi a před námi a v tom je naše naděje uprostřed klamu a lži. A i když je s námi, nejsme nikdy její majiteli, nýbrž nanejvýš její služebníci. Ti, kdo ji nevlastní, ale mohou a smějí být jejím vlastnictvím. Proto je třeba ji hledat, a nikoli tvořit, podřizovat se jí, a nikoli jí manipulovat, krátce být pod ní, a ne nad ní. Pak smíme doufat v její vítězství a podílet se na něm tak, že se v statečné pokoře zařadíme do jejího šiku.“

Manželská láska patří k našemu trvalému dědictví, jak je zřejmé již z první kapitoly Bible (Gen 1,27-28): "Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi..." Vytváří samotnou podstatu manželství, a je proto srdcem rodiny. Monogamní partnerství je přes všechny útoky sociálních inženýrů stále všeobecným ideálem lidstva. Na základě výsledků společenskovědních výzkumů docházejí vědci k tomu, co se nazývá "transkulturní ideál", který spočívá v zjištění, že děti nejlépe prospívají, pokud jsou vychovávány oběma rodiči, kteří jsou oddáni jeden druhému a společně pečují o své děti. "Studie ukazují, že manželský závazek není udržován pouze vzájemnou přitažlivostí, ale také morálním přesvědčením o závažnosti manželství a obavou ze společenských a finančních důsledků rozchodu.“* Děti spolu s jejich výchovou jsou bezprostředním výsledkem, plodem manželské lásky. V minulosti (po staletí) se manželská láska, zejména v křesťanské teologii a pak i v praxi podceňovala, což způsobilo obrovské škody a vedlo k nepochopení pozitivní role sexuality v životě vůbec. Vzhledem k tomu, že sexualita byla pokládána za cosi tělesného a (tedy) hříšného, i pohled na samotný sexuální akt był spojen s pocitem viny. Teprve v našem věku była konečně sexualita rehabilitována jako Boží dar (jímž také dle Bible jednoznačně vždy byla) a příležitost manželských partnerů se vzájemně obdarovat. Jak sladit manželskou lásku se zodpovědným předáním dalšího života? Není důvod proto, aby láska a rozmnožování byly protikladnými body ve struktuře manželství. Láska k dětem je – a má být – výsledkem manželské lásky. Je to právě tento cit, který umožňuje manželům plodnost fyzickou i duševní. Akt početí bez manželské lásky a lásky k dítěti by byl pouze smutnou parodií lidského otcovství nebo mateřství. A naopak, manželský svazek, který se úmyslně brání početí, je sám o sobě ubohý a křehký. Manželé totiž obdrželi Boží úkol stát se spolupracovníky Božími v předávání života, ve výchově dětí a v rozmnožování Božích potomků. Kristovo odevzdání se církvi je v Bibli obrazem skutečné manželské a rodinné lásky.

Nevíš, co je to láska ? Postní doba Ti nabízí příběh, jako cestu k ní : http://www.gloria.tv/?media=134606 . Ta cesta trvá čtyřicet dní ..