Pohled na rodinu ve společnosti dnes v úrovni vlády a dalších státních institucí orientuje do značné míry na základě nátlakových myšlenkových konstrukcí typu Gender Studií, jimž je také dáván největší prostor v byrokratické koncepci „rodinné politiky“ EU. Přitom právě tyto koncepty jsou největšími škůdci rodin svými nesmyslnými požadavky na to, aby postavení žen bylo zcela symetrické k postavení mužů. Jak plyne ze samotné biologické podstaty věci, z faktu, že člověk je stvořen jako muž a žena - jejich úlohy ve společnosti i v rodinách jsou odlišné, specifické. To, o co jde je, aby se muž a žena komplementárně doplňovali a vzájemně podporovali, nikoli aby byli stavěni proti sobě v jakési „válce pohlaví“ – jak tuto otázku často podávají feministky, a další genderově orientovaní ideologové. Mateřství a výchova dětí po narození jsou jednou z největších výzev v životě žen – a jsou v této úloze zcela nezastupitelné. Předat dětem např. schopnost milovat, vstupovat do sociálních interakcí, je do značné míry úloha žen – vzhledem k tomu, že základní charakterové rysy člověka se formují do 3-4 let. Je naopak prokázáno, že dítěti hrozí těžká deprivace a poškození jeho charakteru např. zvýšenou agresivitou, pokud nemá láskyplnou péči, kterou mu může poskytnout pouze vlastní rodič, a v první řadě matka). Je tedy velmi žádoucí, aby naší společností byla tato možnost matek pečovat o děti v prvních létech jejich života zaručena. Naopak hlavně od otce získává dítě schopnost posunovat své meze, překonávat překážky a objevovat nové věci. Je to mužský prvek, který dodává při výchově prvky odvahy a soutěživosti (tyto odlišnosti ve výchovných důrazech jsou dobře vidět i na odlišném způsobu, jak si ženy a muži hrají s dětmi). Co stále velmi pokulhává v našem milieu, v prostředí naší společnosti, je celkově přátelský a vstřícný pohled na děti ve veřejném prostoru. Na děti se u nás ve veřejnosti stále pohlíží jako na narušitele klidu či obtíž a břemeno. Jsem přesvědčen, že děti do veřejného prostoru patří – stejně jako lidé fyzicky, či mentálně postižení, senioři apod. Obávám se, že jsme v tomto směru stále ještě určitým způsobem "mentálně postiženi" tím, že za socializmu byly všechny tyto „odlišné“ skupiny umisťovány do nějakých státních ústavů a zařízení a separovány od běžné společnosti. Totéž se týká otázky stále ještě převažujícího umisťování dětí do dětských domovů a podobných zařízení, místo aby se – tak jako ve všech civilizovaných zemích - podporovala jejich adopce a pěstounská péče. Dětské domovy by se měly z velké části zrušit a ponechat jen ty, které budou sloužit jen pro skutečně narušenou mládež. Rodina a péče o děti obecně by podle mého názoru měla na vládní úrovni zahrnovat pohled, o kterém se dosud přemýšlelo jen teoreticky (ale je významným prvkem např. v pro-rodinném programu KDU-ČSL). Lze ji totiž pojmout jako investici do budoucnosti. Z ekonomického hlediska jsou děti tou nejlepší dlouhodobou investicí – tak byly vždy vnímány i v tradiční společnosti. Tím nemyslím to, že se stanou „zdrojem sociálních dávek pro početnou a jinak si nevydělávající komunitu“. Pro rodinu jsou děti investicí, protože zajišťují budoucí příjmy rodiny. Současný přístup státu dosud nepočítá s rodinou jako s rovnoprávným ekonomickým subjektem. Rodiny s dětmi mají „dodat na trh“ potřebnou pracovní sílu a vychovat lidský kapitál. Ale nikdo se nezabývá tím, jaké náklady rodina vlastně má, stát je daňově vůbec nezohledňuje. Současná daňová sleva na dítě je nízká, nákladům neodpovídá, a přesto je chápána jako forma „zvýhodnění rodin“. Pro společnost tyto děti znamenají investici do růstu domácí ekonomiky,  pro náš stát znamenají investici do budoucích příjmů sociálního a důchodového systému a do daňových výnosů státu. Vzhledem k demografickému vývoji naší společnosti je možno říci, že dnes už je tak jako tak skoro pozdě – ale otázka fatálního nedostatku mladších věkových skupin a praktického vymírání našeho národa bude v příštích desetiletích stále naléhavějším společenským problémem, který může vyústit až v mezigenerační válku. Pokud se nezmění tento trend, pak neodvolatelně nastane pokles budoucích příjmů státního rozpočtu, který bude mít mnohem vážnější důsledky pro naši ekonomiku, než má dnešní ekonomická krize. Jaký je tedy můj závěr ohledně státní rodinné politiky? Moje zkušenost jako otce velké rodiny je taková, že náš stát dlouhodobě dělá velice málo pro normální a funkční rodiny (zvláště pro ty velké), z nichž přicházejí nové generace, které mu v budoucnosti přinesou ekonomický přínos. Tradičně ovšem podporoval ty skupiny, které chronicky zneužívají sociálních dávek a jejichž děti byly často umisťovány do státních zařízení, kde znamenají jen další zátěž pro stát. Na tomto přístupu se v podstatě stále nic nezměnilo, s jediným rozdílem – nová vládní politika „utahování opasků“ dopadá na běžné a příjmově podprůměrné rodiny často s drtivou vahou, aniž by vláda např. daňově funkční rodiny skutečně zvýhodnila. A taková politika je velmi špatná, nesystémová a krátkozraká.