SPOV - Spolek pro obnovu venkova | SPOV - Spolek pro obnovu venkova | SPOV - Spolek pro obnovu venkova | SPOV - Spolek pro obnovu venkova

Hledání

Hledat:

Bioetika + Psychologie

11. února 2011

Diskusní fórum k formování návrhu opatření a aktivit v oblasti Rodina a Bioetika + Psychologie

Adaptace dítěte v prenatálním stavu, probíhá až na úrovni genetické informace. To, co ovlivní embryo a plod v těle matky, má dopad i na život několika dalších generací.

 

Cíle

- Respektovat bioetické principy a zákonitosti psychologie a vštěpovat je budoucím rodičům již od dětství.

- Podporovat osvětu na všech úrovních. 
12.4.2011 1:57
Mojmír Kovář
Varování
Ad - http://www.ct24.cz/domaci/120790-heger-chce-zmenit-i-system-umeleho-oplodneni/ Nefunguje prevence natality, chybně se interpretuje demografie! Lékaři, jako specialisté a byznysmani (Centrum asistované reprodukce a j.) neustále zevšeobecňují, moc, která je menšinou, odmítá holistickou medicínu a vytváří tak tlak na SR, který je stále víc neufinancovatelný. Jde o vážné etické téma, které si žádá diskusi zainteresovaných. Navíc, lze namítat, že toto opatření způsobí další znehodnocování již tolik zatížené populace. Pane ministře Hegere, zvažte své rozhodnutí, vyvarujte se krátkozrakosti! Forum angažovaných křesťanů ČRaSR, mluvčí.
27.3.2011 18:19
Martin Pinc
Rizika a negativní důsledky rozvodu
Rozvod, nebo výchova dětí svobodnou matkou, představují veliké riziko pro zdravý vývoj jednotlivce. Sociologické a osychologické Studie totiž potvrzují to, co mnozí předpokládali: Rozvod za sebou zanechává lidi, kteří se cítí odmítnutí, osamělí a s depresemi a tyto pocity trvají často i několik let. Méně známý už je fakt, že rozvod má vliv i na fyzické zdraví - zhruba ve stejné míře, jako kouření jedné krabičky cigaret denně. Zvýšená míra úmrtnosti napovídá, že rozvedení lidé mají sklon žít o několik let méně než ti, kteří v manželství setrvávají. Rozvod navíc velmi často vede k chudobě; především tehdy, pokud bylo zrušeno manželství, ve kterém jsou děti, neboť dvě domácnosti stojí více, než jedna a pracovní motivace a výdělky mohou poklesnout také z důvodu osobní nespokojenosti. Navíc jen relativně málo otců platí dostatečné výživné, takže absence biologického otce se stává převládajícím faktorem v problematice dětské chudoby; přinejmenším v USA a pravděpodobně tomu nebude jinak ani v případě i dalších zemí. Důsledky rozvodu a svobodného mateřství pociťují i samy zúčastněné děti, neboť absence otce vytváří pro děti celou řadu problémů, ať už jde o absenci danou rozvodem či skutečností, že dítě je vychováváno  svobodnou matkou. U dětí žijících jen s jedním rodičem se také častěji objevuje zneužívání či zanedbání rodičem. Děti žijící se svou biologickou matkou a otčímem či přítelem své matky navíc častěji čelí zvláštnímu nebezpečí: Zvýšené míře zneužívání, mnohem většímu riziku zabití a slabší tabuizaci incestu. Někteří sociologové a psychologové hovoří o "magickém číslu" 70ti procent - tolik procent lidí se závažnými sociálními patologiemi vyrůstalo v rodině, kde chyběl obec: 70 % vězňů, 70 % mladistvých vrahů, 70 % náctiletých uprchnuvších z domova a 70 % delikventů. Někteří vědci začali hovořit o "invazi barbarů" – takto označují chlapce, kteří vyrostli bez otcovské péče a nejsou proto připraveni na přijetí role manželů, jejichž úkolem je zabezpečit rodinu. Děti, které vyrůstaly v rodině s jedním rodičem či v rodině, která se skládala z jednoho biologického  a druhého nevlastního rodiče, jsou dvakrát až třikrát náchylnější k tomu, že budou v budoucnu potřebovat pomoc psychologa a je u nich také mnohem pravděpodobnější, že budou mít nechráněný pohlavní styk, že se stanou kuřáky a že budou mít problémy s drogami a alkoholem. Naproti tomu pouze asi 12 % dětí, které žijí s oběma biologickými rodiči, má vážné problémy ve škole. Toto číslo se zvyšuje na cca 22 % u dětí, kteří žijí s rozvedenou matkou a na cca  30 % u dětí, jejichž matka se nikdy neprovdala.“
27.3.2011 17:49
Martin Pinc
Strach z Boha
Ve své knize Proměň svůj strach s podtitulem „Cesta k nové chuti do života“ zařadil německý psychoterapeut Anselm Grün také kapitolu Strach z Boha. Hned v úvodu otevřeně přiznal, že lidé z nábožensky orientovaných rodin trpí poměrně často neurózami (mají dokonce odborný název „ekleziogenní neurózy“), které vznikly vštípením nesprávného obrazu Boha během církevní výchovy, nebo způsobem, jak zprostředkovali jeho představu dětem během výchovy rodiče. Podobně i americký psychoterapeut M. Scott-Peck, píše v knize „Nevyšlapanou cestou“ o případech těžkých depresí a neuróz, jejichž příčinou byl obraz zlovolného Boha. K tomu, jak takový obraz vzniká, píše na základě své dlouholeté praxe toto: „Základní složkou naší kultury je naše vlastní rodina a její kultura, v níž vyrůstáme a v níž jsou „vůdčími osobnostmi“ naši rodiče. Největší roli ovšem nehraje to, co nám rodiče o Bohu a podstatě světa říkají, ale to, co dělají – jak se chovají jeden k druhému, k našim sourozencům, ale především k nám samotným... Větší vliv než slova rodičů mají na vznik světonázoru jejich skutky, jimiž utvářejí ten jedinečný a neopakovatelný svět kolem nás. ´Připouštím, že mám tuhletu představu vraždícího Boha´, řekl jeden z jeho pacientů´ale kde jsem k ní přišel? Rodiče určitě v Boha věřili – taky o tom od rána do večera mluvili – ale jejich Bůh byl láskyplný. Říkali stále - Ježíš nás miluje´“... Když se ho ale Scott-Peck zeptal, jestli bylo jeho dětství šťastné, ukázalo se, že jeho rodiče znali jediný výchovný prostředek – výprask: „Div ze mě nevymlátili duši. Neexistovalo nic, za co bych si nezasloužil výprask. Kam nechodí rákoska, tam chodí výprask. Jeden výprask denně udělá z dítěte správného křesťánka.“ Tento pacient nebyl jediný, kdo uvěřil v existenci „nestvůrného boha“ na základě kruté zkušenosti z dětství. Lidí s takovou zkušeností bývá, vzhledem k neblahým rodinným poměrům a výchovně selhávajícím rodičům, velmi mnoho. Nemusí jít vždy o fyzické násilí. Spoustě lidí byl Bůh v dětství rodiči nebo v církvi představován jako permanentní dozorce a pozorovatel, který sleduje všechny jejich činy a myšlenky, aby je zaznamenal do své velké knihy jejich hříchů, která je nakonec přivede do zatracení. Tak se v dítěti vytváří pocit zavrženosti a neschopnosti před tímto Božím soudem obstát. Většinou však šlo o selhání rodičů, kteří takovým způsobem kompenzovali svou neschopnost při výchově dětí. Bůh byl prodlouženou rukou trestajícího otce. Scott-Peck píše: „Naše první (a bohužel často jediná) představa o povaze Boha je pouhou extrapolací povah našich rodičů, prostou směsicí vlastností otce a matky, nebo jejich náhradníků. Jestliže máme milující a odpouštějící rodiče, budeme nejsíše věřit v milujícího a odpouštějícího Boha a svět se nám bude v dospělosti zdát docela přátelský, podobný mikrokosmu našeho dětství. Naopak ty děti, které měly přísné a krutě trestající rodiče, nejspíš vyrostou s představou přísného, krutě trestajícího a hrozivého boha. Jestliže se o nás rodiče nestarali (nebo vyrůstali v ústavech a nepoznali osobní rodičovskou lásku – pozn. MP), je pravděpodobné, že nám podobně chladný a bezcitný bude připadat celý vesmír.“ V této souvislosti – zvláště s přihlédnutím k tomu, že se jedná o výsledky zkoumání moderní psychoterapie – není bez zajímavosti poznámka starozákonního badatele Jana Hellera o duchovním významu přikázání Desatera „Cti otce svého i matku svou“. Rodiče podle něj nesou zodpovědnost za to, aby svým dětem zprostředkovali pravý obraz Boha: „Otec i matka v biblickém smyslu nejsou jen tělesní rodiče, nýbrž i ti, v nichž se dítě poprvé setkává s Božím slovem. Teprve splněním svého úkolu stát se dítěti Božím svědkem se mu jeho rodiče stávají „otcem a matkou“ v plném biblickém smyslu, těmi, skrze které se naplňuje věčné otcovství Boží“.
27.3.2011 17:38
Martin Pinc
K čemu je produkce „genderově korektních“ pohádek?
Na světě jsou první pohádkové knihy, které se pyšní tím, že likvidují dosavadní monopol heterosexuálů na pohádkové příběhy. Hrdinou jedné z nich je princ, který si jako svou nevěstu nevybere princeznu, ale jejího bratra. Jejími autorkami jsou dvě ženy – Linda de Haanová a Stern Nijlandová a „Norsko ji minulý rok společně s jinými „genderově progresivními“ pohádkami zařadilo do učebních osnov v mateřských školách. „Moderní pohádkové příběhy mají předejít tomu, aby děti od plenek čelily výhradně genderovým vzorcům tradičních pohádek“ - tvrdí norští ministerští úředníci. Nad takovým vysvětlením mi zůstává rozum stát. Máme devět dětí a v průběhu 25 let jsme četli dětem tisíce pohádek z celého světa – pohádky české, německé, maďarské, francouzské, italské, ruské, eskymácké, arabské, indické, čínské, indiánské, (atd., atd.), Stromy pohádek z celého světa... Četli jsme jim i všelijaké novodobé pohádky, třeba od J. Lady, J. Čapka nebo J. Wericha. Tyto pohádky, dá se říci, představují (či respektují) jakousi kolektivní moudrost lidstva, nebo „archetypy chování“, s nímž se mohou děti ztotožnit. Dnes nám ale někdo chce nabulíkovat, že tradiční pohádky jsou vlastně všechny špatné, protože jejich hrdinové jsou zcela přirozeně heterosexuálové, mužští hrdinové se chovají jako muži a ženské hrdinky jako ženy a vnucuje našim dětem „politicky korektní“ vnímání světa „už od plen“. Běžné pohádky prý totiž dětem pletou hlavy – získávají falešnou představu, že „ženy mají reálnou šanci vdát se jen v případě, že budou nejhezčí ze všech princezen“ či „muži jsou opravdovými muži, jen když mají 190 cm, jsou stateční, tvrdí a za žádných okolností je nesmí být vidět při nějaké domácí práci“. Dodnes čtu nejmenším dětem pohádky před spaním, jako po celých 25 let – a mohu doložit, že většina pohádek není o nejkrásnějších princeznách a tvrdých chlapech. Většina pohádek je spíše o tom, že se i chudý člověk má v životě šanci, pokud je pracovitý a poctivý, o tom, že člověku více prospěje skromnost, než pýcha, o tom, že chce-li člověk dosáhnout štěstí, musí jít vytrvale za svým cílem. Za těmito snahami nevidím nic jiného, než infikovat děti už od nejútlejšího věku jedem mravního relativizmu a připravovat půdu proto, aby se již co nejdříve narušila jejich biologicky přirozená pohlavní identita. A to je předkládáno jako pokrok. Neumím si však představit jediný rozumný důvod, proč by např. čtyřleté dítě mělo mít znalost o tom, že někteří lidé jsou homosexuální. V takovém věku ani nemůže mít ponětí o tom, co to znamená. Ale pochopitelně, zde se jde na ruku neutuchající snaze homosexuálů vychovávat děti. Podle zveřejněných reakcí dětí je přitom zřejmé, že jsou z těchto pohádek zmatené a nelíbí se jim. Děti totiž instinktivně chápou, co je „správné a nesprávné“. V tomto případě jsou jim vnucovány vzory jednání, které vůbec nepřispívají k pocitu bezpečného světa, kde věci „fungují, jak mají“ a také lidé se „chovají jak mají“. Právě to je nezastupitelná úloha pohádek a pokládám za skandální zvrhlost, že se na dětech provádějí experimenty, aby tento bezpečný svět nahradili genderovým vymytím mozků – v Norsku dokonce se státním požehnáním. Hlavně že to je ve jménu pokroku a lepšího světa...
11.3.2011 4:15
Mojmír Kovář
Jak se nerozvést ? Jak zjistit - co je to láska ?
Čtyřicet dní půstu (http://www.gloria.tv/?media=134606) : Silný příběh o tom, že manželství bez lásky - je jako košile bez rukávů a zahrada bez květů.