Odkud přišla inspirace k vytvoření projektu rekonstrukce opuštěných venkovských budov na objekty určené k bydlení?

Ze dvou zcela odlišných stran – za prvé jsem četl takové živelně stesky (dopisy apod.) starých lidí, ve kterých shodně uvádějí: “pracoval jsem poctivě celý život a náklady na bydlení v Praze jsou takové, že mi po zaplacení inkasa nezbývá ani na podřadné živobytí”. To byl jeden pramen a druhý, který mi už dlouho leží na srdci, byl postupný zánik jihočeského venkova. V dnešní době je tam řada vesnic, kde už není ani jeden obyvatel a ti poslední tři čtyři šli do klasických domovů důchodců právě proto, že už nikdo nemá zájem, finance nebo síly na to, aby jejich obec udržel v chodu.

Setkal jste se osobně s něčím podobným?

Například pan Ferenčík, náš pojízdný prodejňák, mi vyprávěl, že do Nakolic jezdil kvůli posledním dvěma obyvatelům, a ti jeden po druhém odešli.

Jak vás tyto skutečnosti ovlivnily?

Bylo mi líto pražských důchodců, ale ještě víc umírající jihočeské krajiny a toho, že lidé, kteří žili padesát, šedesát let srostlí s tímto krajem, se svou vesnicí, jsou nuceni dožívat v klasickém domově důchodců, přestože jsou z toho nešťastní. A na základě těchto dvou zdrojů začaly vznikat reálnější úvahy o tom, co by šlo vytvořit. V souvislosti s tím jsem se seznámil s ing. Jiřím Hladíkem (který tehdy pracoval na MMR) a začal jednat na Zemědělské fakultě, která je součástí Jihočeské univerzity, kde – dokud jsem tam pracoval – se tomuto záměru dostávalo podpory.

To jste stále ještě pracoval sám?

Tehdy jsem vytvořil tým, který sestával - na prvním místě – z projektanta Pavla Lukše, pak tam byla doktorka práv a dva mimořádně šikovní technici. Tento tým mi pomohl získat od MMR nevelký grant, který umožnil další pokračování projektu. To byl nadějný začátek, ale pak bohužel odešel ministr Císař, který této aktivitě velice fandil a s ním  i ing. Hladík. Zakrátko na to jsem odešel do penze, a jediný kdo se projektu soustavně věnoval byl inženýr Lukš, který odvedl obrovský kus práce.

Co způsobilo, že jste  - při takovém utlumení projektu – stále ještě optimistou?

Naděje do budoucna ve mně probudil fakt, že ekonomický tlak na pražské důchodce bude silnější než dosud.  Myslím, že tento tlak by mohl vyvolat v hlavách, které mají nejenom rozum, ale i určitou pravomoc, návrh na určité systémové řešení formou odstupňování odměn - nebo chcete-li finančních prostředků - pro lidi, kteří se v Praze vzdají bytu. Každý má pochopitelně plné právo prodat družstevní byt za cenu, kterou si určí a někdo je ochoten ji zaplatit, ale jestliže odstupuje z bytu státního, mělo by být úplně legálně, možno snad říci tabulkově, stanoveno, kolik by měl pražský důchodce dostat za to, že opouští svůj byt  a za tyto prostředky by si pak mohl na venkově koupit chalupu nebo třeba zaplatit bydlení v domově, kterému říkám mikropenzion.

Můžete stručně přiblížit, co si pod tímto pojmem představujete?

Jde o součást určité posloupnosti: Lidé, kteří si – např. ve třiašedesáti letech - na venkově zakoupí chalupu a za deset let zjistí, že už tento způsob života nezvládají, by měli mít možnost přejít do jakéhosi mikropenzionu. Tak si představuji ideální řetězec sociálního zajištění jedince: nastupuje jako chalupář, pak přechází do mikropenzionu a až přestane  tento mikropenzion zvládat, přesune se do domu s pečovatelskou službou a nakonec dožije v eldéence (léčebna dlouhodobě nemocných, pozn. ph). Pořád mu prostě společnost poskytuje určité služby, které od něj – možno říci – vyžadují stále menší nároky, a do té následující nejde, pokud to není bezpodmínečně nutné. A fakt, že prožije cca deset let třeba v Horní Stropnici jako chalupář z něj udělá občana Horní Stropnice a tím by bez dalšího získal právo koupit si byt v mikropenzionu atd. Takovéto věci jsme vymýšleli – dokonce jsme vytvořili jakýsi právní řád mikropenzionů - ale pak došlo k již zmiňovanému útlumu, na kterém se kromě uvedených důvodů podepsal i fakt, že jsem přišel o diplomky.   

Na projektu se nějak podíleli vaši studenti?

Tyto diplomové práce jsem zadával jako docent sociologie a šlo o témata jako např. Možnosti agroturistiky v Jihočeském kraji, Ekonomické problémy soukromého podnikání v oblasti zemědělství v Jihočeském kraji apod. Jádro, kolem kterého jsme se pohybovali, byly nejrůznější roviny a souvislosti naznačeného modelu. Teď, kdy byl projekt znovu oživen, jsem navázal styky se dalšími fakultami Jihočeské univerzity - zdravotně–sociální a pedagogickou. To by pokrylo celou univerzitu, protože seminárních a diplomových prací, které by mapovaly Jihočeský kraj, by klidně mohlo být několik desítek.

Proč kladete takový důraz právě na pražské důchodce, nevytváří to zbytečně vyhrocenou polaritu venkovští jihočeši/pražští důchodci?

Mluvil jsem o Praze proto, že tlak na tamní důchodce bude – a částečně už je – nejsilnější, a také proto, že tam v jednom časopise vyjde anketa věnovaná tomuto tématu. Jinak samozřejmě vím, že Budějovičák má k jihočeské krajině daleko bližší a bezprostřednější vztah. Dokonce jsem navázal styky i s brněnskou univerzitou (a také s ostravskou, ale tam to bylo nějaké problematické) a Brňáci o tento projekt projevili velký zájem – sociologicky by se totiž dal vysledovat boom odchodu penzistů z Prahy a Brna na venkov kolem roku 1995. 

Myslíte , že hlavní příčinou byly vámi zmiňované sociální důvody?

Ne tak docela, mám velice blízkého přítele - sociologa -, který mne upozornil i na další problém - vícegenerační byty. On si před třiceti lety za krvavé peníze našetřil na družstevní byt, ve kterém teď žijí tři generace, takže on, aniž by toužil po odchodu z Prahy, už si zařizuje chalupu na Moravě. Čili nejenom obrovská bída starého člověka, který zůstal sám ve staropražském bytě, ale i opačný problém vede k tomu, že se tito lidé chtějí stěhovat. Má to přitom určitou výhodu, protože zbývající dvě generace mu mohou pomoci při zařizování chalupy, případně ho finančně podpořit. 

Kam bude podle vašeho názoru tento projekt dále směřovat?

Určitou stimulaci pro jeho oživení bych spatřoval v tom, že vyjdou výsledky již zmíněné ankety. Je téměř jisté, že lidé budou odpovídat, protože nejde o problém akademický, ale o téma pro mnohé životně důležité. Dále budu mít k dispozici ohlasy starostů – určité množství už mám, kdysi jsem je shromáždil v Terezině údolí, kde se jich sešlo asi dvacet a všichni se jednoznačně shodli, že jsou pro, protože neobydlené objekty v obci jsou mnohočetný problém. Ničí krajinu, protože jsou tam zdroje plevelů, obec hyzdí, mohou přinášet i sociální komplikace atd. Starostové tam vytyčili tezi, která se mi velice líbila: raději to dát komukoli – i Pražákovi -, než to nechat spadnout. Jako příklad to dávám i proto, že tehdy byl velice rozšířený postup, kdy si pražský důchodce koupil - někdy i za pakatel - jihočeskou chalupu. V ní pobýval osm měsíců v roce a v té době za horentní sumu pronajímal svůj pražský byt. I když starostové na tuto skutečnost upozorňovali, věděli o tom, tak řekli, že pořád je lepší chalupa obydlená keťasem než chalupa prázdná.

Jakou měla anketa podobu a jak bude vyhodnocena?

Šlo o sedm obecnějších i konkrétních otázek zadaných formou škály. Tzn. že budu diferencovat jestli se člověk stěhuje jenom pod ekonomickým tlakem (to je méně příznivé) nebo jestli se stěhuje také proto, že zná venkovské prostředí a dovede v něm žít.

Kromě sociologické roviny jste se věnovali i výběru konkrétních vhodných  objektů, jak jste je hledali a hodnotili?

Jednalo se v naprosté většině o typy, které jsme dostali od obcí, bylo jich podrobně popsaných zhruba patnáct. Postupovali jsme tak, že tam, kde se záměr zdál nevhodný ekonomicky, vydal negativní posudek ing. Pavel Lukš - to byly dva případy (oba objekty byly naprosto nevyhovující - velmi špatný přístup, náročná oprava, odvodnění a odvlhčení by způsobily velké náklady). A v případě kojákovické školy jsem vydal negativní stanovisko já, protože lidé, kteří by tam bydleli, by museli mít vlastní auta, aby se dostali do kontaktu se světem, protože je to odevšad značně vzdálené. Takovéto problémy existovaly, ale přesto jsme měli šťastnou ruku, protože i objekt školy v Kojákovicích, o kterém jsem se domníval, že bude nejméně vhodný, ne kvůli stavbě samotné, ale kvůli okolí, vzdálenosti od veřejné dopravy, nedostatku obchodních kontaktů apod., se podle posledních zpráv podařilo zachránit s tím, že je tam jakési muzeum.

Jak – alespoň rámcově – vypadá situace kolem ostatních vytipovaných objektů?

Zatím tři (dva v Horní Stropnici a jeden v Byňově) se podařilo dotáhnout do konce. Další slibně začal – konaly se tam několik let pionýrské tábory a nový majitel obdržel i nějaké dotace -, ale nakonec se ukázalo, že to bylo špatně vedené a už tři roky se tam vůbec nic neděje. Nejasná je situace kolem většiny dalších objektů, které vešly do širšího povědomí s tím, že se s nimi reálně bude něco dělat, ale – zatím! - se nenašel nikdo, kdo by zaplatil projekt a vůbec šel za celou věcí důrazněji.