Regiony jsou dnes svrchovaně aktuální. To je fakt, který se dá prokázat. Důvodů pro to je několik. Není to ale tak, že by tyto důvody byly příčinami a větší aktuálnost regionů byla následkem. Vzestup regionů zase zpětně ovlivňuje své zdroje. Taková je struktura a dynamika soudobé společnosti.

Slavná Naisbittova kniha Megatrendy upozornila už na začátku 80. let, že z obsahové analýzy amerických médií plyne nový regionalismus. Etnické menšiny přestávaly klást na první místo asimilaci s americkou společností a začínaly vyzdvihovat svá specifika, od jídelníčku přes folklór po duchovní tradice včetně jazyka. Děti rodilých Američanů začaly jezdit na prázdniny do Evropy a učit se jazyku svých dědečků a babiček. S tímto trendem souvisel právě vzestup regionů. Odlišnost a příslušnost k subkultuře s tradicí začala být ceněna výš než schopnost vyrovnat krok s majoritní civilizací. Kdo nebyl krví Indián, Asiat nebo aspoň Slovan, hledal své kořeny v místě, kde žilo několik generací jeho předků. Ohromně vzrostl regionální tisk, rozhlas a televize a naopak monopol celostátních médií začal ochabovat.

Dalším z rysů dnešní doby je, že se v ní nešíří vlivy jen v podobě vzestupu nebo poklesu hodnot nějakých parametrů, které tak ovlivní zase jiné parametry, ale že se paralelně rodí a vzájemně posilují složité navzájem si podobné strukturace. Jednou z takovýchto (staro)nových strukturací je decentralizace a přechod od horizontální struktury organizace k horizontální. Je příjemnější a především účinnější, když se srovnatelně kompetentní lidé baví o svých problémech mezi sebou, než když se to děje prostřednictvím jejich šéfů.

To je ovšem ideální prostředí pro regiony. Nejsou to už jen poslušné dítky, které na povel z centra, že se sluší projevit aktivitu, dávají najevo větší známky pohybu. Aktivita v regionech vzniká bodově. Nepotřebují se odborářsky spojovat a domlouvat se na společné akci, protože rezonují s jakousi vyšší strukturací, na které se podílejí jen ti, kdo o to stojí.

Takováto rozptýlená, vzájemně jakoby nekoordinovaná aktivita se těžko dusí z centra. Nelze identifikovat ani odstranit vůdce vzpoury. Toto šíření vzorce (pattern) nebo vzoru (paradigma) probíhá nejsnáze tam, kde jsou svobodná a zároveň vlivná média. To, že lidé nerozumějí analyticky struktuře, kterou přejímají, že ji často přebírají analogicky, z jiných oborů, a že si ji aplikují a dolaďují na svůj obor a místní situaci, to je vlastně úžasným otevřením nové dimenze sociální kreativity.

Dokud totiž někdo napodobuje tak, že motiv doslovně okopíruje, nepřemýšlí tolik o svém problému a jeho kontextu, ale může být jen veden závistí. Analogické myšlení znamená legitimní inspiraci, která začne nést skutečné plody, jakmile je konkretizována, dovedena do hic et nunc. Tomu napomáhá tolik kritizovaná audiovizuálnost elektronických médií.

Analogická komunikace bodových strukturně si podobných subjektů znamená mimo jiné podstatné snížení konkurenčního tlaku. Regiony už spolu nesoupeří tím, že každý něco takříkajíc doveze na centrální trh a tím nejlepším je ten, kdo nejlíp prodá. Spíše jde o to, aby každý byl něčím jiným zajímavý, aby našel svůj profil, svou kombinaci předností - a na ni přilákal zájemce. Pak mohou opadnout prastaré rivality a vlk s beránkem mohou začít být partnery: každý má svou niku, svou klientelu. Je to úsporné: produkty už se nemusí všechny vozit do centra, zájmově diferencované centrum si za nimi jezdí samo, mimo jiné proto, že mu dochází, jak moc cestou ovadnou nebo co všechno protipřirozeného se s nimi musí udělat, aby neovadly.

Nový regionalismus je tedy i poklesem monopolu města a vzestupem venkovského prostoru, přesněji řečeno jeho aktivních bodů. Tuto roli málokdy zvládnou jednotlivé malé obce - a tak se těmito ohnisky inovací a aktivity stávají často malé regiony.

Protože tyto nové regiony nikdo neorganizuje shora, není tu ani administrativní dozor, který by trval na tom, že musejí pokrýt celé území a vzájemně se nepřekrývat. Jedna a tatáž obec může patřit do několika regionů zároveň, vymezených historicky, krajinářsky, z hlediska povodí nebo třeba etnika. Základní podmínkou pro vznik regionu je jeho sociální subjektivita. Ta se rodí s tím, jak region postupně odhaluje své potenciály. A ty jsou vždy relativní, vyhraněné vůči kontextu. Protože se nevztahují k centrálnímu trhu zemědělských produktů, ale vůči klientům, kteří přijedou nebo nepřijedou, může se nyní neúrodný kraj pochopit a nabídnout kupříkladu jako kraj nostalgické krásy, nízké hustoty obyvatel i sídel. Není absolutních pozitiv a negativ, protože ustupuje nadřazené absolutní měřítko. Místní problém lze transformovat v přednost, v nového genia loci.

Venkov byl vždy závislý na tom, jak silná a jak osvícená byla společenská objednávka měst. Pro pochopení možností rozvoje venkovských regionů je důležité si uvědomit, že podstatou této objednávky už není co největší výroba potravin. Nejvíce žádané regionální artikly dneška, to je nenarušená, udržovaná a přitom přístupná a prostupná příroda, nekontaminovaná půda, voda a vzduch, prostor pro zdravý tělesný pohyb, možnosti rekreace a bydlení v blízkosti přírody.

Tato redefinice venkova znamená, že největším zdrojem jeho příjmů je turista, rekreant a nocležník. Z výkrmny města se stává léčebna a osvěžovna města. Fakt, že tyto nové regiony už nesoutěží se svými fyzickými sousedy, ale že bojují o klienty, činí velmi nežádoucí výraznou rivalitu nebo dokonce násilné konflikty mezi regiony. Evropa regionů je nejenom pestřejší a neskonale diferencovanější než většina civilizací unifikovaných měst, ale je také mírumilovnější. Potřebuje mír ke svému chodu. Protože nové regiony vznikají z hlediska nabídky, často nerespektují státní hranice. Zejména pohraniční hory tvoří jednu velkou atrakci. Přeshraniční spolupráce regionů není tedy něčím navíc, ale rehabilitací čehosi přirozeného, co v těchto místech kdysi fungovalo.

Civilizace směřující k hrůzné utopii, ve které je všude všechno stejné, tedy končí. Nové regiony jsou návratem k přirozené logice, ve které jsou vysokou hodnotou jednak místní tradice, jednak rozmanitost těchto tradic. Elektronická média nemusejí být jen zbraní mechanistické, uniformizující civilizace. Trh nemusí být nástrojem pro odstraňování rozmanitosti. Regiony mohou zbavit tržní společnost jejího sklonu k obludnosti.


Text byl napsán pro revui Souvislosti a přetištěn ve Zpravodaji Spolku pro obnovu venkova číslo 3