Pondělní dopolední blok moderoval místopředseda SPOV ČR profesor Miroslav Baše

Prof. MIROSLAV BAŠE: Po přivítání přítomných uvedl, že problematika regionů hýbe Evropskou unií a informoval o setkání v severočeské Zdislavě, kde mimo jiné promluvil PhDr. Sušanka (předseda místní akční skupiny Vladař). Ten hovořil o novém trendu v EU, která se snaží, aby navázala bezprostřední styky mezi centrálou, tzn. Evropským parlamentem a jednotlivými regiony a dokonce i útvary na nižší úrovni, se seskupeními obcí a hodlá se zbavit všech zprostředkovatelů, kde se většina peněz nějakým záhadným způsobem ztrácí. Prof. Baše poté uvedl: “Je vidět, že regiony se skutečně postupně vzpamatovávají z bezvýznamnosti, z minulého období jsme zdědili centralizovanost ve všem možném a jenom velmi pomalu se uskutečňuje decentralizační program, který by neměl spočívat v tom, že nejvyšší stupeň státní správy pošle své úředníky do jednotlivých regionů, ale že tyto regiony v sobě neleznou dostatek sebevědomí a vlastních programů. Smyslem regionů není rozbíjet národní stát, ale obsahově naplňovat to, co v jednotlivých částech území žije, je důležité a odlišné. Je to jakási kvalitní soutěž - ne přetahování o pozice nebo peníze - regiony si znovu připomínají, že každá lokalita má svůj význam a může přispět k národnímu celku tím, že zmnožuje nabídku, která by byla často zploštělá na jediné centrum, byť tak atraktivní jako je naše hlavní město. Neměli bychom zapomínat na to, že máme řadu vynikajících regionů, dodnes i takových, které byly šedesát let svým způsobem umlčeny a bylo tabu o nich hovořit. Mám na mysli pohraniční regiony, kde navazovat po takové době na přerušenou tradici není vůbec jednoduché. (...) Kulturní aktivity jsou tu dnes prezentovány regionálními publikacemi, vzorky pocházejí z příbramské knihovny a z edice Vysočina, ostatní jsou prezentovány v podobě naskenovaných titulních listů. (...) Regionální vydavatelství mají potěšitelný odběr na území vlastních regionů, co zatím není dobré a myslím, že bychom na tom mohli společně pracovat, aby se tato literatura dostala i do velkých měst. V Praze není mnoho míst, kde můžete najít regionální literaturu, velkou pomocí je samozřejmě síť knihoven a různé webové stránky, kde tyto informace můžeme hledat. Předpokládám, že velkou pomocí by mohlo být Centrum venkovských regionů na Staroměstském náměstí, kde bychom se dohodli, jak úsporně uveřejňovat alespoň seznamy se zkrácenými anotacemi, i tím můžeme podpořit myšlenku cestovního ruchu na venkově. (...) O čem se v regionech dá psát: to jsou velká témata zdevastované české krajiny, jistě znáte publikace, které v poslední době vyšly panu doktoru Cílkovi, v péči pana magistra Kubíčka vyšlo už skoro devadesát titulů. (...) Aby regiony fungovaly, musí najít svou identitu. Všechny peněžní prostředky, dotace a pomoc z EU jsou samozřejmě nejdůležitějším prostředkem, protože bez peněz se dnes mnoho udělat nedá. A druhá věc: tradičně pěstujeme povědomí o tom, že člověk někam patří, jinými pojmy pro region jsou třeba domov nebo místo, kde člověk dobře zná své bezprostřední okolí, je to místo určitého bezpečí. Čili hledat identitu je samozřejmě nutné dvěma cestami: jednak navazováním na tradice - jsou místa, např. na Moravě, kde se tradice průběžně pěstuje. Myslím, že je důležité, abychom začali tu tradici - zejména tu kulturní - vystavovat všude, kde žijí lidé, kteří pro to postupně nacházejí pochopení. Druhou částí hledání identity je hledání identity nové, protože celá řada věcí končí – mnoho venkovských lidí pracuje ve městech, protože se na venkově nedaří obnovovat pracovní příležitosti, nedaří se sem dostávat malé a střední podnikání, nedaří se legislativně upravit třeba to, aby lidé, kteří na venkově podnikají, změnili adresu, aby na venkov skutečně patřili a odváděli tam určité částky. (...) Tím chci říct, že je celá řada věcí, které jsou v chodu - je jistě chvályhodné, když se o to celá řada institucí buď skutečně stará nebo stará v uvozovkách, ale podstatné je, že přímo v regionech musí být lidé, kteří si toto všechno uvědomí a sami budou konat, a ne čekat, až jim to někdo zprostředkuje. K tomu je potřeba, aby tam sebevědomí bylo stavěno na něčem, co je složeno z identit starých i nových, protože do budoucna jedno bez druhého nebude možné. (...) Mnoho věcí i otázek je možno zahrnout pod decentralizační úsilí, ne v tom smyslu, abychom Prahu ochudili, ale naopak: abychom Praze všude, kde to bude možné, přidávali nové zkušenosti, pohledy, zjištění, kvality a hodnoty. Je nesmírně důležité, aby docházelo k inteligentní soutěži na kulturním poli a aby lidé skutečně nabývali svého sebevědomí, nebáli se vystupovat sebevědomě a opírali se o ty zmíněné identity a uměli se postavit za venkov sami bez toho, coby je někdo vodil za ruku a zprostředkovával jim - jako z boží milosti - nějakou almužnu.

Aby se – slovy pana doktora Sušanky - nebáli, chovali se čestně, dávali se dohromady ve všech lokalitách, které jsou dnes málo známé a přehlížené i těmi lidmi, kteří tam žijí. Aby si lidé sami uvědomili, že někde žijí, že jim to něco říká a aby se naučili uvědomovat si, jestli tam patří nebo nepatří. A pokud tam skutečně patří, tak to dali najevo.”

PaeDr. VLADIMÍR HEGER – šéfredaktor týdeníku Veřejná správa: “My jsme v předchozím období - před rokem 1989 - odvykli tomu, že v naší zemi je kultura velice pestrá a nemusí být centralizovaná pouze v Praze či krajských městech, což platí zrovna o knižní produkci. Nezapomínejme na první republiku, kdy i v nepatrných malých místech vznikala kvalitní literatura, byli tam zajímaví vydavatelé - vzpomeňme třeba Josefa Floriana na Vysočině. Tehdy byla regionální kultura velice pestrá, třeba Šumava vypadala po kulturní stránce úplně jinak než třeba východní Čechy nebo Morava. Dokonce se tím velmi podrobně zabývala konference v roce 1929, která se na tyto věci přímo soustředila. Myslím, že nyní se k této tradici můžeme vrátit i díky moderním technologiím, protože na rozdíl od první republiky dnes není technický problém vyrobit např. CD nosič, daleko větší problém je v distribuci, to je klíčová záležitost.”

Daniela WIMEROVÁ - předsedkyně jihočeské regionální odbočky Svazu knihovníků informačních pracovníků a dlouholetá pracovnice městské knihovny v Českém Krumlově: “Mám na starosti venkovské knihovny a myšlenka spojení knihovny a informačního centra nás napadla již dříve a dokonce jsme se tady v Jihočeském kraji pokusili o speciální experiment. Ve spolupráci s úřady práce jsme vytvořili rekvalifikační kurs, jehož absolvent získal certifikát knihovník a informační pracovník s celostátní působností. Tento projekt byl ojedinělý v tom, že rekvalifikace byla cílená a nedocházelo k chrlení pracovníků, kteří potom nebyli zaměstnaní.  Ve dvou letech se tak podařilo zajistit jednadvaceti lidem zaměstnání. A že ti lidé nebyli špatní, ukazuje i jejich úspěch v knihovně roku. Knihovna v obci, kde je špatná dopravní obslužnost, není tam škola ani kulturní zařízení, může – pokud najdete kvalitního knihovníka a dáte mu dobré podmínky -  vytvořit informační a komunitní centrum.

Prof MIROSLAV BAŠE: “Spolupráce s knihovnami je naprosto nezbytná a podíváme-li se do sousedních zemí, tak tam také vědí o čem hovoříme, je to prostě velmi rozšířené téma. Rád bych poukázal na to, že i v našich zemích je ta tradice velmi silná a nevznikla před několika málo lety. Dnes jsme se sešli, abychom hovořili o tom, jaké obrovské, nepopsané, nedefinované, nevytěžené bohatství je v oněch jednotlivých místech. Jsou to různé množiny - oblasti lidové architektury, jazykové odlišnosti, které bohužel – jak mne překvapilo – naši etnografové téměř odepsali. Vždy mne potěší, když se někde ve světě objeví snaha oživovat tu jazykovou oblast, která je opravdu velmi podstatnou součástí identity, např. v Bretani se začíná učit bretanština, v Itálii zase jeden spisovatel - nositel Nobelovy ceny -  ve svých vystoupeních oživuje jazyky jednotlivých regionů a říká o tom, že pro něho jako spisovatele je to neuvěřitelné obohacení centrálního oficiálního jazyka.”

RNDr. VÁCLAV CÍLEK – geolog a filosof: “Navázal bych na otázku identity. K čemu je vlastně regionální literatura dobrá? První věc je – četl jsem několik rozborů -, že z dobré velké literatury je možná až 80 procent vázáno na místo – např. Svatý Kopeček, Šumava ad. Je to vždy buď rodný kraj nebo kraj, kam se jezdí na nějaký letní byt nebo jiné působiště. Druhá důležitá funkce regionální literatury je obnovování paměti – ono to zní tak atraktivně, trochu jako staromilsky, ale paměť je také o tom, kde byl rybník, prameny, kudy vedly cesty. Paměť je něco, co pomáhá regenerovat stav, který byl předtím, a to třeba v období klimatických změn. Prostě když si pamatujeme, že to spláchlo pole, nebo jak Karolina Světlá popisuje, že vždycky po průtrži mračen sedláci vynášeli půdu nahoru na políčka, tak tady máme - kromě té citové vazby, což je citová identita - praktické návody co dělat. Potom s pamětí souvisí, že regionální literatura – což si myslím, že je dnes skoro nejdůležitější – pomáhá vytvořit místní komunitu aktivních lidí, kteří jsou chytří, aby knížku vydali, musí žádat o granty, navazují kontakty se státními úředníky a podnikateli, tzn. ty aktivní regiony vytvářejí podhoubí lidí, kteří jsou schopní - právě v takovém tom politicko-ekonomickém propojení se všemi výhodami a nevýhodami – svůj kraj nějakým způsobem pozvednout a dotáhnout tam zajímavé lidi, přednášející nebo udělat tomu kraji nějakou reklamu. Ještě jsme nemluvili o globalizaci, což je fenomén, který - podle Egona Bondyho - nám jde po krku a všichni to dobře víme. Je to proto, že v globalizovaném světě, kde se jedná jenom o zisk, firma postaví továrnu a za pět let ji opustí, přenese někam jinam a nechá za sebou nezaměstnanost, protože globalizace je o vzdálenosti, o lhostejnosti. Protikladem globalizace je regionalizace – Evropa regionů. V Evropské unii, na kterou můžeme hodně nadávat a hodně se od ní učit, se to velmi dobře ví. Základem stability jsou stabilní regiony jako takové. Zabývám se nyní fenoménem Kladna, kde je nejhorší to, čemu se říká sociální drancování. Prostě: chytří lidé pracují v Praze, protože to je blízko a do Kladna se chodí vyspat, což znamená, že svůj intelektuálně aktivní vklad utrácejí někde úplně jinde než žijí. S tím souvisí pro mne vždycky fantastická věc, a to je fenomén Přemek Podlaha jako politický antiglobalizační aktivista (on by to určitě odmítl), protože to je nejvíc úspěšný pořad jakékoliv české televize za posledních několik desítek let s absolutně nejvyšší sledovaností. Je to o sousedství, tvořivosti, dobrých vztazích, taková ta kreativita trochu jako malosti, ale de facto je to antiglobalizační program, který je nevyřčený a všichni lidé o tom vědí a dívají se. Další funkce regionální literatury je kupodivu zisk. Jsem něco jako poradce – chodím si popovídat s lidmi z celé řady nakladatelství a oni říkají: dohoďte nám dobrého regionálního autora. Důvody - Šumava, monografie stojí 1280 korun, už se jí prodalo dvanáct nebo třináct tisíc kusů. Čákovy knihy o Brdech vyšly v nákladu více než dvacet tisíc kusů, přičemž Viewegh je na třiceti tisících. To znamená, je li dobrý regionální autor – bohužel většina regionální literatury je opravdu regionální, tzn. oslovuje lidi v regionu -, je to velký vklad do budoucnosti a po takových lidech je v centrálních pražských nakladatelstvích obrovská sháňka, ale téměř není možné se k nim dostat. A ještě k fenoménu  venkovských knihoven: seznámil jsme se s tím  na Divokém Západě, kde se v éře Buffalo Billa zakládaly nejenom nevěstince, ale i knihovny, často s náboženským kontextem, tehdy puritánským. A tak mi přijde, že i dnes by role těchto knihoven mohla být stejná jako v éře Buffalo Billa...

zpracoval Pavel Hlavatý

Výše uvedený text přináší větší část pondělní dopolední diskuse. Záznam- pořízený podle magnetofonové nahrávky - je výrazně zkrácen a zredigován. Pokračování - navazující na vystoupení RNDr.Václava Cílka - bude otištěno v příštím čísle Zpravodaje.