Zredigovaný a krácený záznam úvodní části semináře byl otištěn v minulém čísle Zpravodaje, nynější pokračování je vlastně obdobně upraveným záznamem vystoupení Mgr. Kubíčka z odboru kultury a památkové péče kraje Vysočina, jehož příspěvek považujeme v dané oblasti za zcela zásadní a výrazně inspirativní.

Pokračování z předchozího čísla
Prof. MIROSLAV BAŠE: Myslím, že po krásném příspěvku pana doktora Cílka je čas , vystoupení pana magistra Kubíčka, protože oni to zvládli a mají za sebou už dlouhou řadu titulů.

Mgr. KUBÍČEK (jeho vystoupení doprovázela promítaná prezentace):  Dobrý den, rád bych vám představil produkt, obecněji grantový program Edice Vysočiny. Tento fond  vznikl na počátku roku 2002 a měl zahrnovat systém, jak podporovat nejrůznější oblasti kultury. My jsme s kolegyní zástupci odboru kultury a památkové péče Krajského úřadu Kraje Vysočina a potýkali jsme se s tím, zda a jak máme podporovat památkovou péči, regionální rozvojovou aktivitu v kultuře apod. a má být rozsah této podpory. V podstatě od začátku k nám přicházeli zajímaví autoři, kteří nám předložili velmi zajímavé publikace a my jsme přitom zjistili, že na podporu takovýchto aktivit nemáme vytvořený systém. Vymýšleli jsme ho postupně, takže to, co dnes představím je oproti prvnímu ročníku mírně pozměně.

Chtěl bych říct nejprve něco málo o Vysočině. Je to region, který -  a to bych navázal na pana doktora Cílka –  víceméně hledá svoji identitu, hodně o tom mluvíme s kolegy z Dolního Rakouska, kteří s námi v těchto tématech velmi spolupracují. Kraj Vysočina je i po třech letech pro někoho pořád ještě neidentifikovatelný. Jde vlastně o pět bývalých okresů, a to okres Pelhřimov,  z bývalého Jihočeského kraje, okres Havlíčkův Brod z bývalého Východočeského kraje a tři okresy - Žďár, Třebíč a Jihlava - z bývalého Jihomoravského kraje. Žije zde asi 500 tisíc obyvatel zhruba v sedmi stech obcích - máme hodně rozdrobenou strukturu. A malá poznámka: v kraji Vysočina máme 660 funkčních knihoven. (...) A náš kraj  měl právě problém s vnitřní identitou – kam patřím? Ke své obci, ke svému bývalému okresnímu sídlu, to bylo jasné, ale identifikovat se s krajem bylo po roce 2001 velmi problematické. Zjišťovali jsme, jak to funguje a k našemu údivu se objevil obrovský potenciál písmáků, knihovníků, kronikářů a lidí, kteří měli věci v šuplících ve chvíli, kdy jsme je oslovili a řekli jim: pojďte, budeme vydávat regionální literaturu - populárně naučnou a odbornou. Úmyslně jsme rezignovali na beletrii a poezii, protože ty vycházejí a nějakou podporu mívají. My jsme chtěli podpořit paměť kraje a byli jsme překvapeni, že už v prvních diskusích se objevilo asi šedesát knih. Do grantového programu se každý rok přihlašuje zhruba padesát titulů, ze kterých třicet pomůžeme vydat. Je to takové dědictví již zmíněného Florianova Dobrého díla, ale i např. krajského nakladatelství v Havlíčkově Brodě, to vše nám létalo hlavou, když jsme vymýšleli Edici Vysočiny.

Fond Vysočiny je vlastně grantovým programem na podporu edičních počinů s vazbou na kulturu, historii, přírodu a krajinu. Celkový objem na vydávání těchto publikací je dva milióny korun ročně. Musím říct – možná to zazní divně – že Vysočina je bohatým krajem, nemohu si stěžovat v žádné oblasti naší činnosti, tedy v kultuře, že by nás nepodporoval. Připomenu jenom to, že Vysočina dává ze svého rozpočtu ročně 25 miliónů korun na obnovu památek jako 30 procent té příslušné finanční aktivity (...). Podobně zde  nebyl problém, zda to budou milióny dva, tři, nebo naopak milión. Cílem bylo spojit tuto aktivitu s programem rozvoje kraje, kde tvrdíme, že je třeba zvýšit kvalitu sociálního prostředí a rozvoje lidských zdrojů. I samotný cíl programu byl: vytvořit podmínky pro podporu ediční a publikační činnosti ve vazbě na péči o nehmotné kulturní dědictví o identitu a paměť občanského společenství připomenutím významných osobností, událostí kulturního i dalšího dědictví, přírodního bohatství a historie kraje nejen v regionálním, ale i v evropském kontextu dějinného vývoje.

Zjednodušeně tedy účelem bylo zajistit podíl kraje na financování edičních počinů odborně a populárně naučně povahy o významných osobnostech, událostech atd. Klíčovým bodem pro nás je příjemce, hodně jsme tápali, komu vlastně věřit, kam až jít. Že to budou příspěvkové organizace (jako třeba muzea), že to budou spolky, jsme si byli jisti, tam vůle byla. Neziskové organizace jsou našimi tradičními partnery. ať už v oblasti památkové péče nebo muzejnictví. Trochu jsme váhali u podnikatelských subjektů, ale prokázalo se, že to byl velmi dobrý tah, například kniha o městských lesích Pelhřimova, kterou vydaly Lesy České republiky je publikace velmi potřebná. A v neposlední řadě, zda můžeme oslovit i jednotlivé občany, kteří nemají vůbec žádný živnostenský list a nikdy nic nevydali, jsou prostě autory a celý život se věnovali třeba popisu sýkorky nebo nějakým stříbrným dolům. Ukázalo se jako velmi vhodné, že člověk má věřit a ta důvěra se vyplácí. A tak příjemcem podpory může skutečně být kterýkoliv občan, pokud se přihlásí. V žádném případě ho nehoníme, nechceme po něm nic, než dokázat, že je fyzickou osobou a není to imaginární postava, ale jinak těmto lidem věříme a myslíme si, že se to velice vyplatilo.

Co se týče lokalizace, naším logickým rámcem je Kraj Vysočina, autoři mohou být odkudkoliv, ale zaměření publikace by mělo podporovat vazby v Kraji Vysočina, musí prokázat, že je to ve prospěch kraje. Nejde ale o to, aby například paměti některé významné osobnosti, zahrnovaly jenom její činnosti z Kraje Vysočina, řada z nich svou kariéru vytvořila  v Americe nebo jinde ve světě, ale důležité je připomínání a propagace kraje. Dalším bodem jsou přijatelné a nepřijatelné výdaje, po třech letech fungování jsme se v podstatě shodli na tom, že nejvhodnější je zaplatit veškeré náklady na tisk, takže finanční podporu poskytujeme žadateli na tisk publikace a na propagaci. V prvním ročníku jsme hradili nějaké ilustrace a další podklady, ale ukázalo se, že to nebylo klíčové. Důležité je, aby tiskárna měla jistotu, že tisk je zaplacen a podobně, aby bylo dost peněz na propagaci. Základní kritéria (zjednodušeně): rozhodující je souhlas s programem kraje, připravenost projektu, také se občas samozřejmě objevují vzdušné zámky, kdy ta kniha je sice dobře promyšlena, ale není realizovatelná, když se např. plánuje šest dílů apod. Důvěryhodnost předkladatele a jeho schopnost akci spolufinancovat a realizovat se řeší prohlášením, když  je dotyčný ochoten toto prohlásit, není důvod mu nevěřit. Dále máme specifická kritéria, ta jsme postupně cizelovali a budeme cizelovat dál. Naším cílem  bylo vydávat publikace o osobnostech i o obcích, ale ukázalo se, že z řady obcí nám přišly takové soubory kompilátů všech možných věcí, které byly vydány od roku  1850 a poskládáno to vytvořilo novou knihu. To ale není ten základní počin, a proto jsme začali tlačit na uvedení poznámkového aparátu, soupisu literatury, prostě na vnitřní pravdivost toho, že dílo, které předkládám, je něčím nové. Je pochopitelné, že na malé vsi pramenů, badatelů nebo odkazů na literaturu v tématu, které nebylo příliš zpracováváno, nebude příliš mnoho, ale trváme na té - zjednodušeně řečeno - vědeckosti, i když – jak ostatně vidíte sami - nemusí jít o vysloveně vědecké práce, ta škála je samozřejmě velká. Další kritérium, které bodujeme (neboť z těch padesáti chceme vybrat třicet nejlepších a všichni žadatelé to od začátku ví) je vydání publikace jako svazku z uceleného souboru knih. Mám velkou radost, když mohu spolupracovat s panem Fišerem z Třebíče, který po publikaci Třebíč – historie benediktinského opatství, kterou vydal v roce 2002 , pokračuje knihou věnovanou židovským domům se zajímavým a kvalitním poznámkovým aparátem, který uspokojuje odbornou i laickou kulturní veřejnost.

Asi všechny zajímá minimální a maximální rozsah příspěvku. S ohledem na rozsah té které publikace, je to od deseti do jednoho sta tisíc korun s tím, že příspěvek nesmí přesáhnout padesát procent nákladů. V minulých dvou letech nám těch sto tisíc a ty dva milióny v zásadě vždycky stačily. Většinu publikací nám autoři přinesou v rozpracované formě,  už tehdy si potvrzujeme, že jsou tyto knihy podporovatelné. Realizace projektu je dvanáct měsíců, samozřejmě pokud si žadatel požádá, aby mu byl termín prodloužen – nejčistěji kvůli tiskařům - o nějaký měsíc, tak to není kritická záležitost a rada kraje ho prodlouží. Dalším bodem jsou platební podmínky, to je poměrně jednoduché, částka jde po vyúčtování.

Důležitá otázka je, co z toho má  kraj. Celkem tři věci: chceme obnovit paměť Kraje Vysočina. To je hlavní ideový důvod, proto jsme do této aktivity šli. Získali jsme si podporu občanů kraje a z toho mám velkou radost, to je ten hlavní důvod. Druhý důvod: doklad, že kniha, která je vydávána v Edici Vysočiny má na hraně přebalu logo edice, aby v knihovně každého z nás prostě vykoukly publikace, které jsou regionálně spjaty s naším krajem. Třetím bodem je to, že chceme třicet kusů podpořené publikace, s tím zatím nebyly nikde problémy Tyto publikace jdou menším dílem jako určité dary, jako cena pro vítěze některých našich aktivit. Ale hlavní část z těch třiceti knih (asi 15-20) jde do našich muzeí, galerií a krajské a jiných pověřených knihoven. Tak máme zajištěno, že tyto publikace jsou pro každého dostupné, naše muzea a galerie mají otevřeno každý den. Takže pokud člověk zaznamená titul, který by ho zajímal a neví, zda si ho má někde začít shánět, může si zajít do kteréhokoliv muzea nebo si ho v knihovně zajistit přes výpůjční službu. Krajská knihovna pak dostává kromě povinných výtisků ještě další 3–4 z těchto třiceti. Tím jsme si vlastně z oněch třiceti povinných výtisků pro donátora zajistili velkou publicitu. Jako vždy se v těchto věcech učíme a zjistili jsme, že je určitý problém s prodáváním těchto publikací, každé nakladatelství si tyto věci zajišťuje jinak, takže některé tituly člověk objeví i v Praze, zatímco s jinými se setká málokde. Proto jdeme tou cestou, a alespoň v Kraji Vysočina v našich organizacích zřizujeme prodejní místa, kde by všechny tyto publikace z Edice Vysočiny měly do budoucna být.  Prvním takovým místem je jihlavská galerie. Je to takové klíčové místo, kde všichni budou vědět, že když tam přijedou, tak tam budou moci nakoupit. Další problém je, že tyto knížky vycházejí v poměrně malých nákladech a velké k knihkupecké domy o ně velký zájem nemají.

Dovolil bych si vás odkázat na webové stránky kraje Vysočina www.kr-vysocina.cz.  Tam najdete Edici Vysočiny a lze tam najít i žádosti a vyhodnocení. Je zajímavé, že nyní roste zájem o paměti – ty na rozdíl od beletrie a poezie přípustné jsou. Je samozřejmě někdy obtížné stanovit hranici, ale právě zde je dobré si najít informace o vyhodnocení předchozího grantu, kde je úplně všechno. Kraj Vysočina získal opakovaně titul Otevřeno, to je, že se snaží být maximálně otevřený a právě toto je jeden z klasických příkladů, že je to průhledné,  čitelné a nefunguje tu nějaký lobbyismus. Knížky vybírá řídící výbor, který je jedenáctičlenný je jmenován zastupitelstvem kraje vždycky na ten konkrétní rok. Profil je samozřejmě podle poiltických stran, ale musím říct, že v řídících výborech není politická rivalita, protože nad politiku – a to jsme si ověřili –, což je pozitivní pro tyto aktivity, je být někde doma. Na našich www stránkách je každá publikace uvedena i se základními informacemi a stručnou anotací. Jsou tam i tabulky – podle peněz, titulů apod. (...)

Je důležité si dopočítat, kolik ty naše dva milióny vygenerují peněz , přitom zjistíme, že to nejsou velké peníze vzhledem k efektu, který to přináší. Vycházejí publikace o obcích, zpracované kronikářské zápisy - kronikáře musím pochválit, to jsou úžasní lidé, kteří historii v nelehkých socialistických dobách dokázali převést a dokázali skrýt mezi řádky taková úžasná sdělení a když to můžeme vydat, tak je to obrovský dar.
zpracoval Pavel Hlavatý

Výše uvedený text přináší další část pondělní diskuse. Záznam - pořízený podle magnetofonové nahrávky - je výrazně zkrácen a zredigován. Dokončení bude otištěno v příštím čísle Zpravodaje.