Jak jste se stal manažerem mikroregionu Strážnicko?

Když jsem přišel na jihovýchodní Moravu, snažil jsem se tu nějak podpořit aktivitu obcí a jedna cesta je přes vytváření mikroregionů. Navíc bydlíme v Tvarožné Lhotě, což je jedna z deseti obcí Strážnicka. Mikroregion byl založen na podzim roku 2001 a má své stanovy, jednatele a strategii rozvoje.

 

Můžete se o ní stručně zmínit?

Jde o otevřený dokument, který se v šíři od analýzy až po projektové fische snaží ukázat, co je možno v tomto regionu dělat. Asi šedesátistránkový materiál rozebírá, co je v mikroregionu zajímavé, jaké má problémy, jak a kam se chce a může rozvíjet. První z cest je koordinovaná práce obcí na společném rozvoji, druhá, že si jednotlivé obce naplňují své konkrétní záměry.

 

Kolik má mikroregion dohromady obyvatel a jakou má strukturu?

Má téměř čtrnáct tisíc obyvatel v deseti obcích, tvoří ho vlastně původní Strážnické panství a část Lichtenstejnskeho panství. Je to přirozená jednotka, protože v zásadě jde o malý strážnický okres, který fungoval za první republiky.

 

Existují ještě obce, které by případně mohly přistoupit nebo už je počet obcí v mikroregionu vzhledem k jeho historickému utváření konečný?

Jsou ještě obce, které o členství přemýšlejí...

 

Čím je Strážnicko zajímavé?

Tím, že leží jaksi na pomezí, ale přitom uprostřed. Je to dáno tím, že historicky je to hraniční část mezi Moravou a Uhrami, kam zasahovalo mnoho kultur, které zde zanechaly stopy na hospodaření, folklóru či stavitelství. Také z přírodovědného hlediska leží na křižovatce - na pomezí karpatského oblouku (Bílé Karpaty), s vlivy Českého masívu a potom rovin Panonské pánve, což se projeví v různorodé krajině od meandrů řeky Moravy s lužními lesy, přes nádherné orchidejové louky až po horské bučiny. Toto jsou cenné potenciály a naše strategie řeší, jakým způsobem je rozvíjet. V rovině ochrany přírody, obnovy lidové architektury, šetrné agroturistiky. Například obnovou a péčí o staré rybničné soustavy, péčí o zemědělskou krajinu - vinařstvím, ovocnářstvím či obnovou luk, čímž se stane krajina opět více prostupná.

 

Jaký je vztah Strážnicka a CHKO Bílé Karpaty?

Nacházíme se na území CHKO a biosferické rezervace Bílé Karpaty, jakož i na území Přírodního parku Strážnické Pomoraví; navíc se tu vytváří nové evropské chráněné uzemí Natura 2000 pro orchidejové louky Čertoryje. Je tady skoro všechno chráněné a cenné. Většina Strážnice je městská památková rezervace a v obcích velké množství chráněných objektů včetně Baťova kanálu. Tyto ochranné podmínky jsou na jedné straně limitující, ale na straně druhé je to impuls k rozvoji šetrné turistiky a drobné výroby, např. v oblasti vinařství, ovocnářství či řemesel.

 

Ne všude se podařilo, aby v mikroregionu spolupracovalo město a okolní obce, jak spolu obě strany vycházejí?

Je velice důležité, že Strážnice si uchovala svůj městský ráz - je to historické centrum mikroregionu, ale svým životem je to taková velká šestitisícová vesnice, kde se všichni lidé znají. Díky tomu se nevyvyšuje nad okolní obce a hraje s nimi jedny housle, starostové se setkávají na společné cestě rozvoje.

 

Strážnice je vlastně synonymem pro živý folklór, proč myslíte, že k tomu došlo?

Stejně tak jak se Bílé Karpaty staly synonymem pro přírodu, kterou spoluvytváří člověk. Ta lidská údržba je tady v obou směrech vidět. Ve Strážnici člověk udržoval folklór ve všech jeho barvách, v hudbě, tanci, zvycích či architektuře. Po druhé světové válce byla zvláště hudební tradice udržována folklórním festivalem. Je tady dodnes prestiží, když jsou malá děcka oblečena v kroji a jdou na hody nebo se naučí hrát na housle či tancovat danaj. To je věc velmi cenná.

 

Folklór je spojen s širší sítí tradic a vazeb, můžete některé z nich alespoň stručně zmínit?

Tady je důležité, že folklór vyrůstal z života na venkově – v souladu s přírodou, v rytmu církevního roku a rytmu každodenní těžké dřiny. Tyto rytmy zde nebyly nikdy přerušeny a proto se tady lidé nestydí za to, že umí zazpívat lidovou písničku, že se umí obléct do kroje a že se umí chovat přirozeně, tak jak to dělali po desetiletí, ba staletí. Hodně je to také podpořeno tím, že církevní tradice je zde stále velmi silná. Další důležitá věc je, že i zemědělské hospodaření stále lidi drží - neříkám, že baví, ale je pro ně cenné mít své produkty a udržovanou krajinu kolem.

 

Ve Zpravodaji SPOV byl před dvěma lety otištěn úvodní materiál k obnově pěstování oskoruší, je tato aktivita úspěšná?

Oskoruše jsou nyní opět na výsluní - jde o mohutný strom, který potřebuje ze začátku dobrou péči, ale pak se stovky let za to odvděčuje. Tento strom za komunismu překážel, protože byl příliš velký a tím vytvářel “problémy” při zcelování lánů v době kolektivizace. Ale dnes lidé již zase mají rádi to, co je nadčasové a tak mají rádi i oskoruši. Ta má jednak krajinářský význam a jednak jsou její plody využitelné a léčivé, takže se dá z toho stromu těšit a těžit opravdu stovky let.

 

Jaké jsou na Strážnicku největší problémy?

Obavy vzbuzuje, že je opravdu hodně věcí, které by se měly řešit, aby byli lidé v pohodě a mohli dělat co umí. Aby nepřekáželo to, že musí dojíždět a přitom nejsou spoje, musí jezdit svým autem, a přitom jsou rozbité cesty apod., prostě takové ty věci každodenního charakteru, které lidem ztěžují život. A druhá věc je legislativa. Kdyby zdanění bylo podle velikosti katastru obcí a nejenom podle počtu obyvatel, tak by obce nemusely dělat někdy poměrně složité až krkolomné žádosti a formuláře na rozličná grantová schémata a mohly by normálně využívat přerozdělování daní.

To je u nás vidět, protože obce v mikroregionu mají sedm osm set obyvatel a přitom dva tisíce hektarů. To je obrovský prostor a nikdo se neptá, jak udržíme místní cesty, které vedou do desítek kilometrů, nikdo se neptá, jak udržíme kanalizační řády, jak udržujeme veřejná prostranství apod. To je problém, který obce sráží v jejich rozletu k zemi, i když by chtěly dělat víc pro lidi i pro krajinu.

 

Máte problémy se zaměstnaností?

Nezaměstnanost je u nás více než patnáct procent. Nový problém, který nás trápí, je naše poloha v příhraničí. Hraniční bariéry stále platí pro české i slovenské občany a brání dříve volnému pohybu osob i zboží. To se projevuje i na nezaměstnanosti: podráží nás, že lidé musí jezdit za prací pouze jedním směrem a nemohou jednoduše přes hranici.

 

Jaký je momentálně nejdůležitější projekt, který mikroregion a jeho obce tlačí kupředu?

Je několikaletý a jmenuje se “Strážnicko, kraj vína, folklóru a orchidejí”. Má několik etap a hlavním cílem je využít stávající potenciál uzemí – např. nevyužívaných staveb, zvýšit zaměstnanost v drobné výrobě a současně se starat o krajinu. Tento dlouhodobý projekt je vlastně hlavním motorem našeho rozvoje a podařilo se nám ho nastartovat v loňském roce. Snažíme se u nás samozřejmě pracovat v co nejširším kruhu. Máme tu místní akční skupinu, poradní orgán obcí, kde jsou podnikatelé, občanská sdružení a další lidé, kteří chtějí něco dělat.

 

Představte alespoň některé úspěchy...

V každé obci je něco jiného, inspirujícího a potřebného pro celé Strážnicko i okolí. Obce mají motivaci dělat něco spolu a daří se jim to. Zachránili jsme s pomocí několika podnikatelů řadu objektů, například pět minut po dvanácté Úprkův dům, kde se narodili oba slavní bratři, malíř Joža i sochař Franta. Pomohli jsme vytvořit sjezdovku nad Radějovem, dobudovat unikátní Rosarium v Radějově. Podařilo se nám v umírající rekreační oblasti Lučina rekonstruovat vodní nádrž, vytvořit infocentrum a další sociální zázemí. Pomáháme zpřístupnit nádherný areál vinnných sklepů Petrov – Plže, vybudovat Muzeum oskeruší s naučnou stezkou, obnovit zapomenutou salaš na výletní centrum pro ekologii, řemesla a sporty v přírodě na Travičné pod rozhlednou. Máme infocentrum ve strážnickém městském muzeu. V Hroznové Lhotě se podařilo udělat restauraci, kde vaří regionální speciality, v Tasově se podařilo vytvořit z bývalé školy malou turistickou ubytovnu. Chybí tu velmi ubytovací místa. A vytvořili jsme řadu staro-nových turistických cílů a pět nových pracovních míst.

 

A neúspěchy?

Podařilo se nám vytvořit projekt cyklostezek, který by bezpečně propojil obce občanům i návštěvnická místa, ale stále se nám nedaří získat peníze na realizaci, jde jen o několik miliónů korun...

 

Zmiňujete turistickou nocležnu v bývalé škole, jak u vás fungují školy?

Slovácko má dlouhodobě poměrně velký stavební boom a porodnost u nás není zas až tak špatná, stejně jako sňatkovost. Ale stejně existuje problém – jako v celé České republice – že ubývá dětí. Školy se slučují, a když jsou teď ve vlastnictví obcí, prostředky se shánějí již velmi těžko. Lidé se stěhují z malých obcí do měst, a proto se tady snažíme – zase v rámci dalších programů – sehnat dotaci na změnu územních plánů, podpořit možnost stavět v jednotlivých obcích. Prostě podpořit rozvoj bydlení přímo na venkově. Například v Kněždubě se to podařilo a už tam stojí asi patnáct nových krásných domů. Lidé hledají klidné bydlení a školu pro svoje děti snad i proto, že ve větším městě je i větší problém se šikanou, návykovými látkami a podobně. Lidé už začínají vyhledávat venkov, ten směr je tady již vidět, ale potřebují určitý standard, který něco stojí. A my se ho snažíme podpořit právě těmi společnými projekty.

 

Můžete na závěr zmínit historické souvislosti bývalého Strážnického panství?

Je to tady v podstatě jeden krásný konec světa na pomezí kultur a přírodních oblastí. Je tu ale i bohatá historie a renesance tu zanechala nesmazatelné stopy. Strážnice se stala kolébkou vzdělání. Do strážnické školy chodil Jan Amos Komenský, na gymnáziu učil mladý Jan Evangelista Purkyně, gymnázium zde navštěvoval i Tomáš Garrigue Masaryk. Strážnice byla ve své době na Moravě jedno z největších poddanských měst a důležité centrum. Je fakt, že v 19. století byla Strážnice trochu pyšná a rozhodla se, že není potřeba, aby svou historii “zanášela” takovou věcí, jako je železniční křižovatka. Nepodpořila ji a tato křižovatka se vytvořila ve Veselí - to má dnes přes dvacet tisíc obyvatel a Strážnice již zmiňovaných šest. Zachovala si ovšem své kulturní kouzlo jemného maloměsta, kde se lidé vzájemně znají a podporují se.