Ve dnech 2. – 6. 11. 2005 proběhla v premonstrátském klášteře v Teplé Evropská konference o venkovu. Její závěry nebyly v době uzávěrky tohoto čísla k dispozici, přinášíme proto nyní pozoruhodný příspěvek ing. Tomáše Horníka, který zde byl přednesen. Ke konferenci se pak vrátíme v příštím čísle Zpravodaje. 

Vážené dámy, vážení pánové,
vážené kolegyně a kolegové, vážení přítomní.
Jmenuji se Tomáš Horník a jsem členem MAS Podještědí z Libereckého kraje.

Projekt “Krajina podstávkových domů” se zrodil před několika lety v Německu, konkrétně v Löbau a Zittau. Později se k této iniciativě připojily Polsko a Česká republika. Jde o aktivitu, která teoreticky zasahuje podstatnou část území Euroregionu Nisa - řídící místa jsou Žitava (Německo) Jelení Hora (Polsko) a Liberec (Česká republika). Nejde o projekt jednoho tématu, tj. podstávkových domů, ale o řešení všech témat venkovské krajiny, kde se nachází lidová architektura označovaná jako “podstávkový dům”.

Když jsem začal přemýšlet o tomto tématu, uvědomil jsem si, že v prvé řadě musím vysvětlit, co je to Lužice. Dle naučného slovníku Diderot je definována takto:
“Lužice, lužickosrbsky Lužica, německy Lausitz. Historické území ve východním Německu a jihozápadním Polsku. Dělí se na Horní Lužici na jihu (středisko Zhořelec a Budyšín) a Dolní Lužici na severu (středisko Cottbus).V raném středověku bylo území osidlováno slovanskými obyvateli. Na konci 9. století bylo zřejmě pod svrchovaností Velkomoravské říše. Část hornolužického území několikrát ovládali čeští panovníci. V roce 1319 získal Horní Lužici Jan Lucemburský, 1348 ji Karel IV. připojil k české koruně.  Vlivnou politickou silou na hornolužickém teritoriu bylo šestiměstí. V roce 1368 získal Karel IV. území Dolní Lužice. V letech 1469-90 byly obě Lužice odtrženy od Českého státu uherským králem Matyášem Korvínem. V důsledku “pražského míru” v roce 1635, připadly saskému kurfiřtovi Janu Jiřímu I.. V roce 1815 je získalo Prusko. V 19. a 20. století byla Lužice jako součást Německa  germanizována.”

Lužická kultura je často nazývána lužicko-srbská. V Diderotovi je popsána takto:
“Lužická kultura, poměrně samostatná část archeologického komplexu kultur popelnicových polí v mladší a pozdní době bronzové v širší Střední Evropě. S jádrem osídlení v Polsku zasahovala do východního Německa, severních a východních Čech, na severní Moravu a Slovensko, též na západní Ukrajinu. Etnicita tvůrců lužické kultury je nejasná. Jejich praslovanskost byla zpochybněna. Není možno zpochybnit skutečnost, že na tomto území došlo k přirozenému prorůstání slovanské a germánské kultury, jejíž základem byla lužická srbština.”


Proč tyto citace? My na severu Čech žijeme s lužickou kulturou, či žijeme kolem ní. Někteří žijí přímo v jejím architektonickém odkazu, v podstávkových domech. Povšimněme si společných evropských kořenů česko-německo-polských, o kterých se v současnosti mluví.

Dějiny tvoří společenské aktivity, které zapisují historici a kronikáři. Přesto se často stává, že jsou některá residua minulosti zkreslována. Říká se tomu, že vítězové píší dějiny. Takovou jednou “pravdou” bylo okřídlené konstatování, že náš národ oplývá mimořádně velkým bohatstvím kulturních památek.

To byla sice pravda, neboť naše země byly ušetřeny velkých destrukcí 2. světové války,  musíme si však uvědomit, že jsme nikdy nemohli soutěžit s některými zeměmi Evropy, které byly vytvářeny antickými, případně renesančními vlivy. Pouhé jedno tisíciletí českého státu proti několika tisíciletím antiky nelze srovnávat. To je však úděl všech zemí Evropy, jež jsou geopoliticky situovány na sever od Alp.

41 let destrukce naší republiky za dobu budování socialismu a komunismu bohužel často vyrovnaly škody válečné. Tento klášter jest toho dokladem (klášter Teplá, ve kterém se konference konala, pozn. red.). V této souvislosti připomínám výsledky putovní výstavy uskutečněné v posledních letech v řadě českých a moravských měst pod názvem “Zmizelé Sudety”. Autoři zde prokázali, že za doby totality po roce 1948 zcela zmizelo cca 2500  venkovských osad, vesnic, městysů a dokonce i měst. Četnost kulturních památek a jejich rovnoměrné rozprostření po celém území ČR souvisí v prvé řadě s intenzivním středověkým osídlením Čech, Moravy a Slezska - s poměrně vysokou lidnatostí těchto zemí, kterou dosáhly na konci této epochy. Celkový počet našich zemědělských sídel přesahoval v ČSSR 20 000 územně oddělených jednotek. Ve středověku byl ještě mnohem vyšší, zejména v zemích koruny české (jak dokládají seznamy zmizelých obcí i podrobné mapy ze 17. a 18. století).

Rovnoměrná hustá síť historických i městských sídel představuje hlavní specifikum struktury osídlení ČR. Tomu odpovídala i mimořádná četnost farních kostelů i velký počet hradů a zámků. Přijetím zákona o kulturních památkách v roce 1958 vyvrcholilo dlouhodobé úsilí naší památkové školy o systematickou péči státu o kulturní dědictví. Československý zákon o kulturních památkách byl jednou z nejvyspělejších právních norem svého druhu v mezinárodním měřítku.

Velký obdiv památkářů v letech po roce 1948 byl pochopitelně soustředěn na městské památkové rezervace, které dlouhodobě hospodářsky stagnovaly. Jejich stavební podstaty a kompozice se téměř nedotkl rozmach kapitalistické průmyslové revoluce. Města nebyla citelněji poškozena válečnými událostmi. Díky tomuto pojetí byl bohužel postižen venkov,  malým zájmem o venkovský prostor, venkovské památky všeho druhu, tudíž i o objekty venkovských dřevostaveb podstávkové technologie. 

Jako další velice negativní jev byla – a dodnes přetrvává – příliš velká byrokracie památkářů.  Jsou bezzubí tím, že nemají k dispozici finanční prostředky, vyžívají se na příkazech a zákazech, někdy tak nesmyslných, že předmět jejich zájmu ztrouchniví a zanikne. To se stalo ve velké míře s vesnickou lužickou podstávkovou dřevostavbou v severních Čechách.

Důkazem jsou encyklopedické sborníky “Lidová architektura v Československu” od Václava Mencla, dále “Lidová architektura od Václava Frolce, či “Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v Severních Čechách” od manželů Smejkalových.
Jaké je to v kraji pod Ještědem? Zhruba stejné jako v celých pohraničních Sudetech.

Co se stalo po roce 1945?  Poznatek z obce Zdislava a jejího okolí: není zde tradice, vše se ztratilo odsunem Němců v roce 1945. Lidé neznají zdejší písně, básně, koledy, nejsou známa místní jídla, neznají ani datum posvícení (jsou dvě – svatováclavské a císařské svatohavelské). Neznají datum poutě či poutí, kterých zde bylo několik, nemají kroje. Co zbylo z dřívější doby řemesel, architektury a staveb lužické kultury? Prakticky velmi málo. Spolková činnost v obcích je minimální, osvětová a duchovní činnost se blíží k nulovému bodu. Proto, dle mého názoru, je nutno navázat obnovou řemesel. Lužická kultura je neobjevený fenomén česko-německo-polský, též ukrajinský.



Tím se dostávám k základnímu propojení obou témat této přednášky. Škola obnovy venkova má v našem případě zajistit komplexní výuku nejen řemesel, ale i techniků – projektantů, včetně odborníků na průzkum a zaměření stávajícího stavu objektů. Úkol výuky musí být dovršen zajištěním odborníků na zpracování projektu evropských fondů ve všech fázích přípravy, realizace a provozu.
Naše škola obnovy venkova by měla mít zvláštní zaměření. Je to lužická architektura, především podstávková konstrukce. “Podstávka” je sloupek, na kterém jsou uloženy další konstrukce, především dřevěné, ať jsou užívány jako obytná podlaží nebo podkroví. Podstávka byla využívána jako technologický stavební prvek, s cílem zakrýt stavbu krovem a všechny další práce realizovat tzv. “pod střechou”.

Projekt “Krajiny podstávkových domů” neobsahuje pouze snahu o záchranu cca 19 000 domů na území ČR, Polska a Německa. Obsahuje též obnovu dřívější kultury, zvyků, lidských aktivit, jež v této oblasti Lužice vznikaly po celá staletí. Nechceme vytvářet nové tradice, chceme pouze navázat na kulturu lidí žijících v podstávkových domech. Lužická kultura je fenomenální dílo, bohužel jaksi opomíjené, ne-li málem zapomenuté.

Dovolím si představit celý komplexní program výstavby ŠOV.
I. Dílenský provoz (výstavba dílen ze stodoly - již realizováno), 
II. Dřevosklad (základ materiálového zásobení zdravého, přirozenou cestou vyschlého dřeva).
III. Výuková část
IV. Volný čas (ubytování lektorů, případně frekventantů)
V. Výstavní a  sympoziální hala (víceúčelová, tj. i montážní)
VI. Grafické a dokumentační studio
VII. Restaurátorské studio
VIII. Projektově vývojové studio
IX. Informační centrum (provozu ŠOV, turistická agentura, agentura dotačních titulů – především LEADER, ale i jiných,  agentura tepelně technických podmínek venkovských staveb)
X. Bioterapie – rodinné bylinné lázně (máme zde totiž vynikající léčivou vodu), včetně využití mrazu, posilovny, sauny, občerstvení
XI. Redakce a vydavatelství časopisu a odborného tisku
XII. Klubovna českých spolků, klubovna německých a polských kooperací
XIII. Technická knihovna řemesel se studovnou a internetem

Dovedu si představit, že budoucnost by mohla být složena z dalších dvou etap, např. ve spolupráci s obecními úřady či církví. 
A. Meditační centrum spojené s pořádáním koncertů (může to být i nevyužívaná sakrální stavba) 
B. Diskusní, konferenční a poznávací centrum, konferenční sál (může to být v budoucnu stávající společenský sál)
Velmi důležitým úkolem je výměna pracovní zručnosti a zkušeností s příhraničními oblastmi, poznání jiných či nových technologických postupů a v neposlední řadě profesí. Abychom mohli konstatovat, že další generace bude pokračovat (pokud bude chtít) v započatém díle, založili jsme občanské sdružení “Pořes” (celý název občanského sdružení je: “Partnerství pro obnovu řemesel na venkově – Pořes”). Skládá se ze zájemců o řemesla i ze zaměstnanců, kteří se o problematiku venkova zajímají. Cílem členů o.s. “Pořes” a jiných občanských sdružení – např. ochránců přírody – je vytvoření “Mezinárodní školy obnovy venkova – MŠOV”  se sídlem ve Zdislavě a pobočkami v Libereckém kraji.

Věřím, že cesta ke zlepšení situace existuje. Je to cesta decentralizace státní správy, cesta decentralizace v podnikatelském prostředí. Jsem přesvědčen, že cesta rozdělování dotací malým a středním podnikům z evropských fondů, minimální administrativě a bez složitých (tím i drahých) ekonomických projektů, jenž jsou součástí žádostí o strukturální dotaci, pomůže k vytvoření nových pracovních míst. Jsou to místa pro nové živnostníky, či zaměstnance, kteří nezatěžují státní správu. Tato cesta je lepší, než cesta všemožných podpor, které zvyšují nezájem o práci. Hlavní myšlenka je, aby produktivní část populace, měla dostatek práce. 
Podobná situace v Evropě nastala koncem 19. století a začátkem 20. století. Vznikla secese, která se z Anglie rozšířila do všech zemí Evropy včetně Ruska. I tehdy byl nedostatek práce. Vznikl nový umělecký sloh, usilující o nový umělecký výraz, oproštěný od dosavadního převládajícího historismu. Ornamentalita a zdobnost staveb, včetně jejich interiérů, dala práci tisícům řemeslníků.
K realizaci provozu ŠOV je naprosto nutné studium širokého spektra oborů. Myšlenku zakládání ŠOV (Škola obnovy venkova) vyřkl ihned po sametové revoluci přední český ekolog Ivan Dejmal, český ministr životního prostředí v letech 1991-1992  a tragicky zemřelý ing. Josef Vavroušek, první ministr Federálního ministerstva životního prostředí. Jejich myšlenka byla: Obnova vesnice studiem, a to studiem realizovaným přímo na vesnici.

Výuka ŠOV by měla být založena na úzké spolupráci s úřadem práce v Liberci. Ten by měl vytipovat řemesla, o něž má na jedné straně zájem trh práce, na druhé straně občané, jež se potřebují rekvalifikovat. Výuku by měli realizovat lektoři z libereckých škol, především učňovských a průmyslovek. Dále mistři z cechů či firem. Velký zájem máme rovněž o obnovu uměleckého řemesla. Spokojili bychom se zatím se zahájením výuky lidového umění.

Co může ohrozit záměr tohoto projektu?
1. Předně nedostatek investičních prostředků
2. Neochota ke spolupráci od státní byrokracie
3. Neochota magistrátních úředníků při povolovacím a schvalovacím řízení
4. Neochota a nepochopení tohoto záměru od agentur spravujících evropské finanční prostředky
5. Časté inspekční aktivity (na všech úrovních) státních kontrolních úřadů se snahou prokázat chyby realizátorů
6. Nedostatek provozních prostředků
7. Pokles nadšení a úbytek sil realizátorů

Pokud společně překonáme těchto sedm bodů, nemám další obavy. Naopak, jsem přesvědčen, že další školy obnovy venkova v regionu vzniknou. Třeba s jinou náplní činnosti. Je nutno připomenout, že v jiných regionech tyto školy již fungují. 
Kapacita školy je navržena takto:
1. Sedmnáct učebních míst na výpočetní technice
2. Třináct učebních míst pro specializovaná řemesla potřebná pro podstávkové domy (tesařství, pokrývačství, klempířství, kovářství a zámečnictví, případně zednictví)
3. Ateliér volné tvorby s cca deseti učebními místy. Jedná se o lidové umění, jež bylo vždy součástí podstávky (keramika, malba dřeva, malba skla, dřevořezba, kamenictví apod.)
4. Speciální inženýrské práce v počtu cca 3 – 5 učebních míst (např. zpracování stavebních průzkumů, dokumentace stavby, projektování staveb, architektonické studie, zpracování projektů ekonomických, marketingových a jim příbuzných profesí
Celkem zhruba 45 výukových míst. Pro tuto kapacitu je nutno vybudovat provozní a ubytovací prostory a prostory pro volný čas.
Každá země má svá specifika, která může nabídnout svým sousedům. V tomto konkrétním případě:
Německo má - mimo dokonalé zpracování programu využití venkovského prostoru - dobrou prvkovou základnu,
Polsko má dobré řemeslníky,
Česká republika má kapacity intelektuální činnosti, bohužel nemá prvkovou základnu ani řemesla.
Na závěr bych chtěl přes kritiku přerostlé byrokracie říci, že např. Liberecký kraj si nezaslouží, abychom ho takto negativně hodnotili. Přestože zde nejsou přítomni zástupci libereckého Krajského úřadu, chci jim poděkovat za jejich práci a pomoc.

Děkuji vám za pozornost.
Dipl.ing. Tomáš Horník
text přednášky byl pro otištění ve Zpravodaji autorem revidován a doplněn