Exministr životního prostředí, spoluzakladatel a první předseda Spolku pro obnovu venkova ing. Ivan Dejmal moderoval 30.8.2004 na budějovickém semináři Proměny venkova v územních plánech, urbanistických studiích a v charakteru zástavby blok nazvaný Péče o kulturní krajinu. Následující rozhovor je jakousi sumarizací a rozvedením jeho vstupů na tomto semináři. 

Jak hodnotíte péči o krajinu v kontextu Programu obnovy venkova?

V poslední době se v POV dostává ke slovu to, co bylo jedním z hlavních motivů jeho přijetí: pátý bod obnovy vesnice, tj. starost o venkovskou krajinu. Samozřejmě, že všech pět kroků – tj. život venkovské komunity, zaměstnanost, občanská vybavenost, architektura a urbanismus obce a okolí a krajina obce, jsme vždy chápali v jednotě, ale jistá hierarchie tu je, protože napřed na venkově musí žít spokojení lidé. Teprve pak můžeme počítat s jejich péčí o krajinu.  V POV konečně dochází k tomu, že se to stává běžným. Dokonce existují už i sdružení obcí, která mají ochranu krajiny jako jeden ze svých hlavních motivů.

Tento vývoj hodnotíte jako povzbudivý?

Samozřejmě, fakt, že v POV dochází na tyto rozsáhlejší krajinné úpravy, je znakem zralosti tohoto programu. To se ovšem týká těch, kteří jsou do POV nějakým způsobem zapojení a chtějí konat a konají. Zdaleka ne všechny obce jsou ale do POV zapojeny a zdaleka ne všem leží na srdci zdraví krajiny. Vedle pěkných věcí v obnově krajiny a venkova jsou i věci nepěkné, což vidím z jiné svojí práce – při vytváření posudků na protipovodňová opatření, kde se neustále setkávám s příklady zcela opačnými, než jsou ty z POV.

Například?

Třeba v řadě obcí je potok využíván jako kontinuální skládka, kam lidé sypou na břehy všechno možné a čekají, že to větší voda odnese. A pokud mají pozemky až přímo k vodě, tak někdy snižují kapacitu toku tím, že tam zatlučou nějaké čelo od postele, zahrnou ho zemí a rozšíří si zahrádku o dva řádky kedluben. Tím zúží tok i zničí jeho přírodní charakter. Jiný příklad jsou úvozové cesty - dnes jsou “dobré” hlavně na to, aby se tam sypala navážka všeho možného, od komunálního odpadu až po stavební suť. To se zaveze do starého úvozu, protože se dávno jezdí cestou projetou vedle v poli. Jde o velký nešvar, se kterým přitom mohou lidé v obci udělat něco sami a nepotřebují na to žádné velké peníze ani projekty. Bohužel to, co může každý ovlivnit svým chováním, se v mnoha obcích stále nedaří. Nejde prostě jenom o velké krajinné plánování.

Jsou vzhledem k těmto jevům mezi obcemi nějaké rozdíly?

Když se s podobnými jevy setkáme, vždycky se ptám, jestli ta vesnice má nějaký svůj POV – a většinou ho nemá. Je vidět, že tento program má i výchovný význam. S uvedenými negativní jevy se v jisté míře setkáme všude, ale tam, kde je fungující POV jsou mírnější a nemají nějaký zásadní dopad. Tento přístup obcí - primární dobré chování každého občana a organizační, výchovná a osvětová práce v této věci je v současnosti, a hlavně do budoucna to vůbec nejdůležitější, protože nevíme, kam nakonec vše bude směřovat. Ve změně, kterou prochází náš svět, kdy agrární kultura jako vůdčí kultura společnosti zanikla i na venkově, se teprve hledá nějaký nový kulturní vzor a my nevíme, na jakém přístupu ke světu se ustálí. Proto se více než na nějaké velké koncepty současnosti lze spolehnout na dobrý vztah lidí ke svému okolí, ten nám uchová alespoň zbytek kulturní krajiny. Ta každodenní péče občanů je prostě nenahraditelná.

Jaké naděje spojujete s naším vstupem do evropských struktur?

Je to jisté posílení tendencí, ke kterým směřuje POV, protože zejména ty státy, které se  problému venkova věnovaly o něco dříve než my – např. Rakousko a Bavorsko - mají v otázkách zemědělské politiky silnou váhu. To má pro nás velký význam, protože se tak politika EU posouvá  od přímé podpory zemědělské produkce k péči o venkov, tzn. že jde o trend, do něhož zapadá naše domácí úsilí v obnově venkova. Nemyslím, že by odtamtud přišlo nějak horentně mnoho peněz, ale je dobré, že zatímco v některých jiných oblastech usilujeme o něco jiného, tak ve vztahu k venkovu rezonujeme s trendy EU.

K jakým legislativním posunům ohledně krajiny došlo na mezinárodní scéně v poslední době?

V osmdesátých letech si Evropa najednou uvědomila, že má dohody téměř o všem, ale ne o tom, jak se chovat ke krajině. Po tomto zjištění nastala velká diskuse a byla vytvořena evropská pracovní skupina – tuto věc si vzala na starosti Rada Evropy, nikoliv Evropská unie. Rada v roce 1994 vytvořila pracovní skupinu, která začala pracovat na materiálu, který během svého vývoje prošel několika verzemi. Přestože text postupně ztrácel na razantnosti není  výsledný dokument – Evropská úmluva o krajině –  špatný. Její text byl schválen v roce 2000 a v témže roce k ní přistoupila i naše republika. Mezinárodní ratifikace úmluvy byla dovršena  letos v březnu a v platnost vstoupila 1. října.

Jak probíhala diskuse o jejím přijetí u nás?

Ačkoliv jsme ji ratifikovali v době, kdy na vnitropolitické scéně není nějak mnoho přízně vůči ekologickým problémům, mohla být u nás zcela bezproblémově přijata, protože to, co se předpokládá jako povinnost států, které úmluvu ratifikovali – tj. zavést legislativu v oblasti ochrany krajiny, už splněno máme. Takový zákon jsme přijali již na jaře roku 92 a stali jsme se tak vůbec prvním státem na světě, který zákonnou ochranu krajiny zavedl. Náš zákon se také přímo jmenuje Zákon o ochraně přírody a krajiny a má řadu paragrafů, podle kterých je krajina chráněna. Sankční složka úmluvy, o které byla v ostatních evropských státech vedena při ratifikaci složitá diskuse, u nás nebyla žádný problém, protože úmluva po nás nežádá nic víc než co už je součástí našeho právního řádu, v této věci jsme předběhli dobu.

Tzn. že naše ratifikace této úmluvy posílí postavení tohoto zákona a ustanou snahy o jeho zrušení či okleštění?

Jistě, v tomto smyslu jde o potvrzení správnosti tohoto zákona. Dosud byl – z různých stran - napadán hlavně paragraf 12, který se týká ochrany krajinného rázu - teď, když jsme ratifikovali mezinárodní úmluvu už zrušit nepůjde.

Vůči úmluvě už tedy nemáme žádné “dluhy”?

Pro naplnění úmluvy musíme ještě provést typologii a klasifikaci krajiny na základě vnitřních, přírodních i kulturních hodnot , vzácnosti, jedinečnosti apod. zavést ochranu vybraných typů krajiny. V prvním kroku je to úkol pro národní státy, ve druhém kroku bude provedena jednotný systém typologie a hodnocení krajin Evropy. Ale ani to nebude znamenat výraznou změnu proti stávajícímu stavu. U nás chráníme krajinu ve 24 CHKO (i když jejich náplní je také ochrana přírody) a vedle toho existuje kolem 150 přírodních parků, které jsou vyhlašovány speciálně pro ochranu krajinného rázu větších území. Lokálně chráníme krajinu pomocí Významných krajinných prvků. Ty jsou jednak dány výčtem v zákoně (např, vodní tok, údolní niva, les) a jednak jsou vyhlašovány orgány ochrany přírody (např. skalní výchoz, remízek, úvozová cesta apod.). Každý, kdo s nějakým záměrem vstupuje do krajiny, musí toto vše respektovat a brát ohled na charakter místa. 

Můžeme se v této věci inspirovat zkušenostmi jiných zemí?

Vedle Rakouska, Bavorska a do jisté míry Švýcarska (které si v  krajině udělalo škody jenom vodohospodářské a jako jedna z prvních zemí je začalo již koncem sedmdesátých let napravovat), jejichž zkušenost je nám v lecčems podobná, zvolili jiný – a přitom inspirativní - přístup ve Velké Británii. Problém s krajinou zde byl dřívějšího data a týkal se prostupnosti území. Počátkem šedesátých let tam vznikla iniciativa, která říkala, že je potřeba odstranit  ostnaté dráty, protože tam nejsou kvůli dobytku, ale kvůli lidem - toto první výrazné hnutí zaměřené na krajinu přitom navazovalo na starší kořeny. Už ve třicátých letech tzv. fabiánští socialisté (např. G.B.Shaw ) založili společnost, která se jmenuje National Trust. Šlo jim o to, aby se lidé mohli dostat do posledních zbytků přírody a začali vykupovat veřejně přístupné pozemky. K jejich správě založili zmíněnou organizaci – v našem kontextu je asi nejbližší obecně prospěšné společnosti – která se věnuje přírodním i kulturním památkám v krajině. Tato organizace dnes spravuje velkou část britského území, protože vlastnicí pozemků (např. majitelé lesů) uzavírají smlouvy s tímto společenstvím, převedou mu darem pozemky s tím, že tam budou hospodařit. Ponechají si např. výtěžnost dřeva, ale National Trust tam určuje způsob hospodaření. Tyto pozemky jsou pak volně přístupné veřejnosti.

Tato otevřenost vůči společnosti asi ovlivnila celkový britský vztah ke krajině?

Přesně tak, dotklo se to i tamních chráněných území, protože zatímco u nás se jednoduše vyhlásila, byly dány nějaké ochranné podmínky atd. a občané přicházeli s dotazy “co mohou a co nesmějí”, v Británii to fungovalo od samého počátku jinak. Diskuse tam probíhala už od chvíle, kdy se o vyhlášení začalo uvažovat - proč se to dělá, jak k tomu mohou přispět občané, jak to prospěje kraji, v čem ho to pozitivně ovlivní atd. Řada problémů, se kterými se setkáváme u nás, tam proto vůbec nevznikne. V Británii jde totiž především o krajinu, je to vidět i na jejich odborné i odborně-populární literatuře. Jako jediná země např. vydali krásnou knihu Historie krajiny, která pojednává o vývoji britské krajiny, jejích zvláštnostech, kulturních vzorech, sociálních poměrech v jednotlivých hrabstvích (a jak se promítly do krajiny), jak krajina a místní podnebí ovlivnily architekturu apod.

A zkušenosti zemí nám geograficky bližších?

Uvedu nový přístup – zhruba z posledních dvaceti let – z Polska, kde jsou výrazně dál než my. Tam existuje institut, který se zabývá krajinným obrazem a vytváří velké regionální studie, které popisují vývoj dané krajiny, i to, co dělá krajinu krajinou právě určitého typu, co je nositelem jejího charakteru. Součástí studie je i doporoučení, jak by se měla příslušná krajina v ideálním případě vyvíjet a zároveň i sdělení, co by se v ní rozhodně nemělo stát, aby se neublížilo pro ni signálním a dominantním věcem. Potom je tam taková nabídka: bude-li se rozvíjet tento kraj s ohledem na tyto a tyto hodnoty, bude to mít tento a tento přínos. Přijmeme-li to, pak by se mělo podle toho mělo posuzovat vše, co tam  budeme dělat,  abychom nezničili krajinu, která nám poskytne očekávané přínosy či jen dobrou obživu a která se nám líbí. Tak daleko my zatím nejsme, i když se na tom pomalu pracuje a takovéto studie se začínají pilotně zpracovávat. Dosud však nemáme centrální úřad ani regionální pracoviště, které by se tím zabývaly, a hlavně se to ještě nestalo součástí územního plánování, které u nás bylo ve dřívějším režimu ve vleku hospodářského pojetí převodové páky strany a vlády a dosud se ho z tohoto přístupu nepodařilo zcela vymanit. Kdežto v Polsku jsou více než u nás akcentovány sociální věci, více se zabývají kulturou, historii i krajinou jako takovou. Právě to je pro nás inspirující a touto cestou musíme jít.

Pavel Hlavatý