Jak Vám pomáhá při vykonávání funkce místopředsedkyně Spolku pro obnovu venkova působení v Senátu Parlamentu ČR?

Velmi. Byla jsem potěšena, když předsednictvo Spolku usoudilo, že mohu být jako místopředsedkyně přínosem pro zástupce venkova. Jsem totiž již druhým rokem předsedkyní Stálé komise Senátu pro rozvoj venkova, která se Spolkem velmi dobře spolupracuje, podobně jako s Komorou malých obcí při Svazu měst a obcí ČR a jinými institucemi. Obě tyto funkce lze proto velmi dobře vzájemně skloubit, a to, doufám, k oboustranné spokojenosti.  

Stálá komise Senátu nemá sice takovou váhu jako například senátní výbor, ale přesto je velmi užitečná. Funguje již čtvrtým rokem a je jedním z mála míst v Parlamentu, kde se dá otevřeně mluvit o problematice venkova jako takového. Venkov není jenom zemědělství, jak se mnozí lidé zejména z měst domnívají. Jedno bez druhého nemůže existovat, ale musíme mít na paměti také fakt, že dnes v zemědělství pracuje pouze 3-5 procent obyvatelstva. I zemědělec potřebuje mít dobře fungující obec – dostupné školství pro své děti, zdravotnictví, ostatní  služby, dopravní obslužnost území včetně sjízdných komunikací atd. atd.

Podniká komise výjezdní zasedání do regionů?

Ano, to je jedním z našich úkolů, které jsme si stanovili. Je potřeba seznamovat se s problémy přímo v terénu a na druhé straně ukázat, že máme o venkovskou problematiku zájem a že v nás mají venkované zastání. V loňském roce jsme navštívili Mostecko a Děčínsko, jižní Moravu a Zlínský kraj, nedávno jsme byli na Bruntálsku. Rozdíly mezi jednotlivými regiony jsou někdy překvapivé až zarážející, ale jedno je vždy společné – nedostatečné finanční zabezpečení obcí, nespravedlivé přerozdělování daní ze státního rozpočtu vůči malým obcím, čím dál složitější byrokratická zátěž, ale na druhé straně i obrovské nadšení a usilovná práce samospráv. Při výjezdních zasedáních diskutujeme se starosty a zástupci dobrovolných svazků obcí, setkáváme se se zástupci krajů, veřejných institucí (Horská služba, neziskové organizace, Správa CHKO), ale pochopitelně i se zemědělci.

Naše komise loni absolvovala také zahraniční cestu na Slovensko, kde jsme s partnerským výborem SNR diskutovali o problémech venkova a zemědělství, ale vyjeli jsme i do Čierného Balogu, kde jsme se setkali se zástupci samospráv, Vidieckého parlamentu, ZMOS a zástupci neziskových organizací. Zajímavá diskuse byla například opět na téma rozpočtového určení daní, přímé volby starostů, daní z nemovitostí. Až se nám zdálo, že v mnoha oblastech jsou na Slovensku v legislativní podpoře venkova dál a máme se od nich co učit.

Členové naší komise se zúčastňují i různých konferencí a seminářů věnovaných venkovu po celé republice i v zahraničí, ale podobné akce pořádáme i v Senátu, například loni na podzim jsme uspořádali seminář k daňovým příjmům malých obcí a letos na jaře v něm chceme pokračovat. Na zasedání komise zveme k diskusím podle aktuální potřeby i členy vlády či jiné odborníky a v neposlední řadě projednáváme návrhy zákonů týkající se venkova. A tady se právě ve zpětné vazbě snažíme uplatňovat a připomínat to, co jsme pochytili i na našich výjezdech.

Jak se Vám daří uplatňovat zkušenosti bývalé starostky malé obce?

Být starostou zejména malé obce (Deštné v Orlických horách, kde jsem osm let starostovala, má pouze 600 trvale žijících obyvatel) je obrovská škola života. Odtud vím, o čem je venkov, a proto se snažím tyto zkušenosti uplatňovat ve své současné práci. Navíc od roku 1994 až doposud aktivně pracuji ve funkci předsedkyně dobrovolného svazku obcí Region Orlické hory, který sdružuje 29 malých horských a podhorských obcí. V praxi tak denně poznávám, jak složité je dnes získávat dotace (a ještě složitější je správně je vyúčtovat) a jak obrovská byrokratická zátěž dnes na samosprávách leží. Náš svazek sice nemá žádného stálého zaměstnance, ale pomocí profesionálních manažerů se nám daří čerpat finance z evropských fondů, vytváříme společnou politiku v cestovním ruchu a v dalších oblastech. Proto mě děsí snahy o ustanovení tzv. společenství obcí, jejichž smysl dost dobře nechápu. Stačilo by, podle mého soudu, spíš podpořit právě profesionalizaci stávajících svazků. Výkon státní správy je dnes přeci již lokalizován na obcích s rozšířenou působností. Malé obce vykonávají státní správu jen v minimálním rozsahu. Je třeba také říci, jak velmi právě malým obcím dnes chybí zrušené okresní úřady, které jim byly kromě jiného rádcem, metodikem a oporou vůbec. 

Platí v činnosti stálé komise také nevraživost mezi Senátem a Sněmovnou, o které se často hovoří?

Určitě ne. Ačkoliv při současné legislativní smršti máme práce s návrhy nových zákonů až nad hlavu, vždycky si na diskusi nad společným problémem najdeme čas. Hodně spolupracujeme s poslancem Jiřím Papežem, předsedou sněmovního podvýboru pro venkov. S ním nacházíme společnou řeč v mnohých oblastech týkajících se venkova. Například nás trápí koordinace činností jednotlivých ministerstev. Domníváme se, že do budoucna by třeba bylo vhodné a účelné mít jen jedno ministerstvo zaměřené na venkovskou problematiku, které by mohlo vzniknout sloučením Ministerstva zemědělství, Ministerstva pro místní rozvoj a Ministerstva životního prostředí. S panem poslancem jsme loni absolvovali i Národní diskusi o budoucnosti venkova, a to jak v jednotlivých krajích, tak celorepublikově, společně se zapojujeme do diskusí pořádaných ministerstvy apod. Takže nikoliv nevraživost, ale spolupráce!

Jak hodnotíte vybavenost obcí informačními technologiemi?

Jsem přesvědčena, že všechny (nebo téměř všechny) obce už dnes mají internet, ale je pravda, že mít vlastní webové stránky je pro malou obec finančně náročnější. Řeší se to výpomocí studentů, je to o lidech a také o penězích pro počítačové firmy. Stát by neměl nutit starosty, aby zpětně přepisovali všechna předchozí usnesení a vkládali je na elektronické úřední desky. Postupem času se to určitě zaběhne stejně jako elektronická pošta. Nové informační technologie si žádají stále výkonnější počítače a na ty prostě malé obce nemají. A jsme opět u nerovných podmínek rozpočtového určení daní v neprospěch malých obcí.

Jaký je váš přístup k návrhu na obnovení městysů, jenž je obsažen v novele zákona o obcích, kterou schválila Poslanecká sněmovna a nyní se projednává v Senátu?

Mrzí mě, že bylo takové ustanovení v Poslanecké sněmovně schváleno. Hraje se tu pouze na city. Naprosto chápu kořeny a historickou identitu obcí, jež byly kdysi městysy, ale je to skutečně v současné době to nejpodstatnější, co obce potřebují? Obnovení městysů asi nikomu a ničemu neublíží, byť dnešní právní řád vůbec pojem “městys” nezná a může to způsobit některé komplikace, je to podobná záležitost jako s již dříve schválenými historickými městy. Je to však jen jakási nadstavbová záležitost, není v tom systém ani řád. Návrh na obnovení městysů se zabývá pověstnými třešničkami na dortu. Věnujme se jim, až bude dobře upečený korpus, až bude v obcích všechno řádně fungovat, až ten pomyslný dort bude chutný a pěkný a také budeme vědět, jak a z čeho jej zaplatíme. Ten dnešní dort se nedá jíst, není ani moc hezký, pečeme jej víceméně na dluh, ale my ho budeme zdobit, aby vypadal radostně a vesele. Podobně je tomu v tomto návrhu změny zákona o obcích také se statutárními městy, při jejichž udělování také nefungují žádná pravidla, pouze lobbying poslanců a senátorů, kteří jsou odněkud. Být primátorem místo starosty je také takovou pouhou třešničkou na dortu.

Mnohem užitečnější než vést dlouhé debaty o tom, které město by mohlo být statutární a která obec by se mohla stát městysem, by bylo věnovat se spravedlivějšímu rozdělení daní a nikoli zástupným problémům. Pokusme se zajistit obcím stálé slušné příjmy, nenuťme starosty žebrat o všemožné i nemožné dotace, posilme samosprávy a zamezme postupnému navracení k národním výborům!

Tato novela zákona o obcích ale měla ve své prapůvodní podobě zejména sjednotit systém kontroly v jednotlivých typech obcí. Podle mého názoru je již dnes hrozících kontrol přespříliš: na starostu mohou přijít z krajského úřadu, Nejvyššího kontrolního úřadu, z ministerstev, z finančního úřadu… a to, pozor, stále v té stejné věci! To pak starosta nemusí dělat nic jiného, než předkládat úředníkům faktury, dohledávat a vysvětlovat. Přitom výklady a směrnice jednotlivých úřadů jsou mnohdy různé, jednotná metodika neexistuje a aktivní starosta, který se snaží využívat nabídky dotačních titulů, je nechtě stále “jednou nohou v kriminále”. I proto se dnes vžil pojem “utrpěl dotaci”.

Jak hodnotíte předchozích patnáct let Programu obnovy venkova?

Mám z něho obrovskou radost! Každý si musí všimnout, jak nám vesnice rozkvetly, jak se postupně zvelebují, jak i obyvatelé cítí sounáležitost a snaží se. Jsou ochotni přiložit ruku k dílu a navíc mají už čas i chuť na nadstavbové věci jako jsou obecní symboly, srazy rodáků, společné akce apod. Je dobře, že stát dává na Program obnovy venkova peníze, ale ve srovnání s celkovým státním rozpočtem je to směšná částka. Přitom venkovu opravdu stačí relativně málo. V malé obci jsou vděčni i za několik desítek tisíc na opravu kapličky. Malá finanční výpomoc je v obci ihned vidět a lidé ji pozitivně vnímají, zatímco ve městě taková částka vůbec nic neznamená. Ráda bych věřila, že se ve státní (či krajské) pokladně vždycky podaří najít slušná částka právě k tomuto účelu, ale přeci jen bych si přála, aby už to nebylo na obnovu, ale na rozvoj venkova. V těch dvou slovech je přece jen trochu rozdíl.

P.S.: Letos v květnu právě na počest 15 let trvání tohoto úspěšného programu naše komise ve spolupráci se SPOV uspořádá v Senátu slavnostní akci.

Vladimír Heger