Žijete doslova ve stínu velkoměsta, jak se vám v takovém sousedství dýchá?
Má to samozřejmě svoje výhody i nevýhody. Výhody jsou nepochybně v tom, že lidé nemají problém s prací. Mohou sem také neformálně přijet zahrát kamarádi z Prahy, herci nebo muzikanti, jsme ideální oblast pro jednodenní výlety s dětmi. Hlavní nevýhodou je, že v takovýchto podmínkách ves nemůže zůstat vsí, tudíž nejsme schopni tady tvořit tu typickou vesnickou komunitu. Musíme si být vědomi toho, že nejsme klasická vesnice, která žije vlastním životem a má např. školu, takže tam zůstávají děti a vazby nejsou přetrhané. U nás je jednak velká migrace a navíc valná část občanů, i když teď jsou i u nás lecjaké pracovní příležitosti, jezdí do Prahy za prací, která má většinou takový charakter, že jsou tam do večera, někdy i během sobot a nedělí.  

Kolik občanů Únětic pracuje v Praze?
Odhadem tak 60 – 70 procent. Je tady také dost lidí na volné noze (jako třeba já), ať už pracují doma s počítačem nebo dělají jiné věci.

Vy jste neuvolněný starosta?
Ne, teď uvolněný. Starostou jsem od roku 1992 a do roku 2000 jsem byl neuvolněný, pak jsme ale začali stavět inženýrské sítě, takže od roku 2000 jsem uvolněný. V letošním roce svůj úvazek budu krátit, protože jsem muzikant a chci se hudbě víc věnovat.

Zmínil jste se o tom, že u vás není škola, jak dlouho?   
Škola není otevřená od roku 86, do té doby tu fungovala, měla velkou tradici (původně byla při faře) a sloužila dokonce pro širší okolí. Tradice bohužel postupem doby upadala a v roce 86 se končilo jednotřídkou, to bylo v době intenzivního slučování, vytváření střediskových obcí apod. a s tím související (minimálně) nepodpory malých škol. Dodnes se setkávám s tím, že lidé jsou hodně skeptičtí k veškerým snahám o revitalizaci školy, protože pořád mají v sobě zkušenost 86. roku. Ale budovu máme, je tam školka a první patro jsme dříve pronajímali a nyní tam pro děti chystáme rozšíření mimoškolních aktivit. Časem bychom se nebránili nějakému projektu obecní školy, třeba i velmi osobité, problém ovšem bude s počtem dětí.

Kolik obyvatel Únětice mají?
Necelých pět set. Části nemáme – dokonce ani ulice - , ale začínají vznikat nové místní názvy - nahoře je kaplička svatého Jana Nepomuckého a nové enklávě, která se tam staví, se říká  Svatý Jan, další je pod kapličkou a její název se od toho odvíjí.  

Pro rozsáhlé místní aktivity nelze přehlédnout Spolek pro obnovu únětické kultury, jak dlouho působí a co všechno dělá?
Vznikl v polovině devadesátých let nejprve jako nadace a po dvou letech se přeměnil ve spolek. Jeho hlavním cílem je oživit a rekonstruovat tereziánský špejchar, který je vedle kostela a fary urbanistickým centrem obce. Chtěli bychom tam udělat Muzeum únětické kultury – tak se ta instituce jmenuje v našich plánech -, ale nemělo by jít o kamenné muzeum s vitrínami. První část expozice by tvořily kopie původních nálezů, které by přiblížily archeologickou únětickou kulturu, máme i vymyšleno, že by expozice byla v technickém patře špejcharu, kde je svah s původní hlínou, a do které bychom výstavu chtěli zabudovat tak, aby to bylo autentické a zajímavé. Pak tam chceme mít expozici věnovanou současné únětické kultuře, máme bohatý archiv fotografií a plakátů, další – a pro návštěvníky zvenčí velmi atraktivní – by mohla být expozice naivního umění, kterou máme k dispozici od soukromého sběratele - kunsthistorika, otce prezidenta našeho spolku, který by byl ochoten nám tu sbírku dlouhodobě zapůjčit. A poslední část by byly výsledky prací z různých dílen pro děti i dospělé, které pravidelně pořádáme. To celé by mělo fungovat společně s informačním centrem - nacházíme se na naučné stezce doktora Rýznera. Je důležité všechno v okolí dát do časových souvislostí tak, aby muzeum nestálo samo o sobě. To je vždycky problém udržitelnosti projektu, aby se něco s vynaložením velkých prostředků neudělalo a pak se to muselo uměle udržovat při životě.

Jakou činnost spolek vyvíjí mimo aktivity spojené se špejcharem?
Chceme vtáhnout lidi do nějaké komunikace, debaty, která se může vést nejprve třeba o masopustních maskách a jiných věcech, které se týkají zábavy, kultury nebo sportu a pak se můžou v nějaké příjemné atmosféře ta témata změnit na ta, která jsou důležitá pro rozvoj obce.

Kolik má váš spolek členů a jak začínal?
Aktivních a přispívajících asi padesát. Původně jsme začali společně zpívat a utvořili jsme  Velmi smíšený únětický sbor (děti i dospělí). Pak se přidávali další hudební a později i divadelní aktivity. Jinou důležitou oblastí spolkové činnosti je sport  - naši volejbalisté hrají v amatérské volejbalové lize, máme u nás pingpongovou soutěž a mezinárodní turnaj v petangu.

Zmínil jste se o masopustních maskách, probíhají u vás i tyto tradičnější akce?
Jistě, i když je třeba nebýt rigidní, netrvat na tom, že tam musí být to nebo ono, protože lidé berou masopust jako uvolnění, vezmou si na sebe všechno možné, řada z nich si nevezme nic a jenom jde s průvodem, pak se tancuje na ulici, prostě to nějak funguje. Vedle v Roztokách jsou třeba daleko přísnější a poučenější a dělají původní masky. U  nás je to volnější, ale vždycky se sejde zhruba třicet masek, nějaká hudba a z multikáry uděláme alegorický vůz…

Kolik akcí tohoto typu se během roku odehrává?
Adventní setkání, kdy se z původního zpívání a posezení na špejcharu postupně vyvinula Rybova mše hraná v sokolovně jako inscenace. Dále masopust, pomlázka s muzikou a Nové objevy únětické kultury, což je naše podzimní akce, kdy každoročně pod dovětkem “tentokrát doba…”  přinášíme něco nového - zahájili jsme dobou bronzovou, měli jsme železnou, kamennou, ale také dřevěnou – prostě vždycky jde o výpověď o tématu a materiálu. Také jsme měli dobu zvuků, kdy jsme vyráběli hudební nástroje. Kromě pravidelných akcí pořádáme pak samozřejmě i řadu jednotlivých, v roce 2000 jsme v Soutěži Vesnice roku získali modrou stuhu.

S čím máte největší problémy?
S penězi. Nechci naříkat, ale do doby, než jsme začali rekonstruovat inženýrské sítě, jsme si nestěžovali. Prostředky, které získáme přerozdělením daní – o kterém se také dá diskutovat, myslím, že ten předchozí byl o něco spravedlivější než současný –,  stačí na běžný chod obce.  Velký problém nastává, jakmile chceme dostát své povinnosti vůči občanům, životnímu prostředí, zákonům i EU a ty sítě nějakým způsobem rozjet. Dotace se získávají obtížně, nejsou nijak velké a pokud jsou podmínky takové jako u nás, tj. např. vybudování dlouhého přivaděče apod., tak efektivnost investice není příliš velká. Navíc zpoždění příjmů, které z toho samozřejmě do budoucna - se zvýšením počtu daňových poplatníků – plynou, je značné. Pak obec, která hospodaří s pěti milióny, potřebuje – jako my – 18 miliónů. Do kanalizace, plynu, přeložek vody, komunikací. Chtěli jsme mít všechno uloženo dohromady, což bylo hodně náročné, stálo to mnoho sil a navíc jsme ještě zadlužení.

Provádíte nějaká úsporná opatření?
Pomohli jsme si i tak, že jsme vytvořili takovou pracovní četu: já, můj zástupce, který je uvolněný – mívali jsme zaměstnance, teď ho nemáme a agendu vede on - a dva civilkáři. Všechno kolem údržby obce si děláme sami (včetně knihovny, výroby nábytku do ní apod.). K tomu pár brigádníků a veřejné práce...

A příspěvky POV a z dalších zdrojů?
Hodně jsme ho využívali, i když v posledních letech už jsme nezískali tolik co dřív, ale musím ho chválit, peníze z něj nám pomohly. V současné době vyvíjíme snahu se dobře připravit na evropské peníze. Aktivně se podílím na zakládání LAGu Přemyslovské střední Čechy (tj. Slánsko, Velvary, Veltrusy, Roztoky ad.). Regionální chápání je velmi důležité, jako malé obce si na tyto peníze nesáhneme. Kromě toho máme mikroregion Pod Kozími hřbety – Horoměřice, Statenice, Únětice, ale jeho účinnost je omezená, máme zpracovanou strategii, ale chod takto malého regionu jsme zatím nedokázali rozjet.  

Máte nějaké majetkové problémy?
Bohužel ano, máme totiž zajímavé specifikem - tři rybníky ležící v našem katastru. Jsou – spolu s některými nemovitostmi - zatížené tím, že je vlastnila církev. A protože církevní restituce jsou nedořešené, představuje pro nás tento stav velký problém. Rybníky jsou v majetku Pozemkového fondu a my je máme pronajaté, tudíž nemůžeme sehnat peníze na jejich vyčištění, protože obec není vlastníkem. Podobně jeden z nejcennějších objektů, zámeček – bývalý velkostatek, který se nachází uprostřed obce. Patří jakoby družstvu, ale to s ním nic nedělá, protože ta budova je restituovatelná.

Fungují u vás nějaké další spolkové aktivity?
Vedle občanského sdružení Kravín, které provozuje kulturní klub v bývalém kravíně a zajímavé aktivity kolem veteránů ještě myslivci, ale ti nejsou místní, pouze působí na našem katastru a teprve v poslední době se sbližujeme. Smutné je to s hasiči, kteří tady měli velkou tradici a dobře fungovali, ale někdy v roce 95 se sami rozpustili. Jejich členská základna byla hodně stará a v závěru už fungovali jenom ze setrvačnosti a mladí tam nešli. Což  je příklad školy a vůbec všeho – zrušit instituci nebo sdružení, to je raz dva, ale znovu to dát dohromady je daleko horší, než začínat úplně od začátku, protože tam jsou ty negativní resentimenty – “jo a ono se to zase zruší”, a to je velmi špatné.