Jiří Zemánek (*1953) vystudoval dějiny umění a etnografii, pracoval v několika státních galeriích. V posledních letech připravil tři velké tématické výstavy: Divočina – příroda, duše, jazyk (Galerie Klatovy/Klenová 2002), Ejhle světlo (Moravská galerie v Brně 2003) a Od země přes kopec do nebe... (Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích 2005); každá z výstav byla doprovozena pozoruhodným stejnojmenným sborníkem.

Proč vás zajímá přesah umělecké tvorby právě do oblasti ekologie a spirituality?

Jsem školením historik umění a zároveň etnograf. Vždy mne zajímaly širší souvislosti, například primitivní kultury, kde umění, respektive imaginace, funguje v kontextu kosmologie, mytologie, atp. Umění mne zajímá jako jeden z jazyků, jímž člověk vyjadřuje svůj vztah ke světu kolem sebe, ke kosmu, který ho přesahuje atd. Výstavní projekty, které vytvářím, jsou výrazem mého příběhu, mého životního hledání. Přesah umění do ekologie vnímám jako živý a zvláště dnes potřebný proces. Ekologii nepovažuji jen za disciplínu, která se zabývá určitými vědeckými problémy. Jde mi v souvislosti s ní spíše o hledání celistvosti života, mého vlastního i společnosti v níž žiji, což přirozeně souvisí také se spiritualitou.

Toto spojení se objevuje ve všech třech vašich tématických výstavách z posledních let?

Ano, pořád je to o vztahu k přírodě a o poznávání sama sebe. Zajímá mne hlubinná, respektive spirituální ekologie, kde je toto spojení a prolínání zcela přirozené. Ve svých výstavách vytvářím určité příběhy, a hledám pro ně díla umělců, která je mohou naplnit. Zjišťuji, že to lze - ti umělci tady jsou.

Jakou roli přitom hraje krajina?

Téma krajiny bylo přítomno už ve výstavě “Divočina –příroda, duše, jazyk” a v poslední výstavě se z něj stalo téma hlavní. Spolu s chůzí a poutnictvím v ní připomínám téma posvátné krajiny. Prostor v němž žijeme většinou nechápeme jako posvátný; posvátnost vnímáme jako něco vzdáleného naší realitě, co k nám občas přichází odkudsi shora při ojedinělých příležitostech. Proto také zacházíme s krajinou tak macešsky a vidíme v ní jen pouhou zásobárnu zdrojů. Ale posvátnost je celistvost, je to mystérium, které můžeme prožívat v každodenním životě v dotyku s mimolidským světem kolem nás, když si uvědomíme, že jsme jak tělesně, tak svým vědomím součástí tohoto obrovitého přírodního a kosmického prostoru, který nás v sobě zahrnuje či spíše objímá a zároveň přesahuje. Znamená to vnímat krajinu či Zemi jako s námi spojenou bytost, s níž jsem v neustále vzájemně výměně a obdarovávání. Skrze tuto reciprocitu můžeme poznávat sami sebe a objevovat krajinu jako místo v srdci. Právě prostřednictvím putování můžeme navázat s krajinou emotivní pouto…

Plánujete další výstavu pojatou v duchu těch předchozích?

Ve své další výstavě bych se chtěl pokusit shrnout to, co předchozími třemi výstavami  prolínalo jako jejich skrytý leitmotiv nebo podtext, totiž postihnout zmíněné téma celistvosti života. Její pracovní název zní Hologramy, kosmogramy, mandaly - hledání vzorů celistvosti.

Pavel Hlavatý