Dolní Němčí je rozlehlá vesnice Moravského Slovácka, rozprostírající se v údolní nivě podhůří Bílých Karpat. Prochází jí silnice z Uherského Hradiště do Uherského Brodu, jejími sousedy jsou proslavené obce Vlčnov, Hluk a Nivnice, nedaleko leží slavný Velehrad. Tento kraj byl centrem Velké Moravy. Dolní Němčí založili ve 13. století němečtí kolonizátoři. Ves trpěla kuruckými nájezdy z Uher, byla vypálena a její obyvatelstvo bylo zčásti vyvražděno. Po husitském období se kraj stal významným střediskem Českých bratří, s bratrskou školou v Uherském Brodě, s vlastními sbory ve vesnicích a s nivnickým rodákem Janem Amosem Komenským. Po Bílé hoře došlo k rekatolizaci obyvatelstva. Hlavním zdrojem obživy bylo zemědělství, ale také řemesla. Zedničtí mistři chodívali až do Vídně, za první republiky mladí odcházeli do Zlína, po válce do Ostravy.

Ve vesnici bývaly tři mlýny. Horní, Stojaspalův mlýn má na trámu vročení 1763, v jizbě 1838. Vodní dílo pozůstávalo z mlýnského náhonu o délce 1.300 m, vzdouvacího zařízení a mlýnského odpadu, vedoucího do potoka. Měl mlýnici, obytné místnosti, stáje, patrovou sýpku a stodolu. V roce 1936 majitel požádal o zrušení vodního práva a od té doby sloužil jen k bydlení s malým zemědělským hospodářstvím. Posledním obyvatelem byla stařenka Stojaspalová, která zemřela v roce 1983. V seznamu nemovitých kulturních památek byl zapsán jako památka lidového stavitelství I. kategorie. V roce 1990 se dům nacházel ve značně zchátralém stavu.

Zde se projevil vztah obce a občanů ke svému dědictví. Dům byl na náklady obce zaměřen, zpracován projekt na jeho obnovu a pod odborným dohledem odboru kultury byl svépomocí občanů rekonstruován místními mistry. Na doplnění zdiva bylo potřeba nepálené cihly, kotovice. Byly vyrobeny na místě, v původních rozměrech a technologii výroby. Nahnilé dřevěné konstrukce byly vyměněny, střecha nově položena, omítky doplněny, hliněné podlahy znovu položeny. V budově bylo zřízeno místní muzeum, dokladující způsob tehdejšího bydlení a života. V jizbě se zachovalým trámovým stropem je původní zařízení, pracovní a sváteční oblečení, kachlová pec; v černé kuchyni pak původní topeniště a náčiní; ve výminku jsou umístěny místní pamětihodnosti; v komoře je vystaveno pracovní náčiní, ve stodole zemědělské a řemeslné nářadí. Z mlýnice byla upravena stylová hospůdka s klenutým sklepem. K mlýnu byl přistaven hudební pavilon, dvůr byla zatravněn a lavice pro návštěvníky připraveny.

Mlýn našel nové využití: stal se místem setkávání občanů, centrem domácích tradic. Jsou zde pořádány kulturní vystoupení a lidové slavnosti, také je ale možné pohovořit u pivíčka či vínečka. Vyrábí se tu rovněž tradiční pochoutky: v kotli s původním míchacím zařízením se z trnek vařívají povidla. Vesnice - ležící ve zpěvném kraji - má veliké muzikální tradice. Jejich duší jsou folklórní soubor Dolněmčan s mladými tanečníky, cimbálová muzika Kocvar a dechová kapela Dolněmčanka. Při jejich vystoupení v hudebním pavilonku je dvůr mlýna zcela zaplněn zpívajícími občany.

O kroje je nutno celoročně pečovat a budovu z nepálených cihel je třeba drobně opravovat. Muzeum má štěstí, že o něj pečuje tetička Ježková, znalkyně místních krojů, písní, zvyků a kuchařských specialit, ale i pracovních postupů zednických. Pere, škrobí a žehlí kroje a rukou obnovuje z kotovic odpadlou omítku, sama opravuje hliněnou podlahu, v níž je důležitou součástí kravské lejno a plevy. Péči o dům a sbírku lidových předmětů bere doslova. Je zasvěcenou průvodkyní a skvělou vypravěčkou; v nářečí otevřeně vysvětlí vše, jak to bývalo při hospodářství s koňmi a kravami. Je duší bývalého mlýna.

Toto mimořádné a fungující zařízení kupodivu neušlo pozornosti České televize. V pořadu “Náš venkov” byl o něm v roce 2003 natočen poutavý snímek, v němž hrála cimbálová muzika, mladí tanečníci se vyznávali ve vztahu k rodné vsi, v kuchyni se vařila povidla a starosta vyprávěl o svých spoluobčanech. O tom, co bylo po roce 1989 ve vsi vykonáno a na co se chystají.

Tato zachráněná lidová památka, místní muzeum i živoucí středisko kulturního a společenského setkávání bylo po právu oceněno v soutěži “O zlatou cihlu obnovy venkova”. Dává příklad k následování.

Jan Kruml