Do Broumovska vstupujeme od západu, od Police nad Metují. Předznamenání krajinou: zázračná kaple v Suchodole. Zvídavý pocestný si v noci s divným strašidelným strachem balí spací pytel a prchá. Ženské lůno pramene a nad ním na stráni v krajinném napětí vztyčená skalní věž Čertova sloupu. Od teď se až k Janovičkám a Šonovu budeme pohybovat mezi zázrakem a ďáblem. Vizionářka souzená za vraždu a dožívající v odstaveném železničním vagónu. Ano, to je přesně ta krajina mezi zločinem a zjevením. Zbožní poutníci se rvou s policií, peníze na stavbu kaple jsou znehodnoceny, tady jsme doma, tady to poznáváme.. tady přece žijeme mezi vírou a násilím. Jen kdybychom vždycky věděli, co je co.

Stoupáme na hřbet Broumovských skal vedeni mořskou hvězdou. Barokní topos: Panna Maria jako mořská hvězda v temnotách, v nichž nerozeznáváme, kde končí bouřlivé moře a začíná temná obloha. Úlevné prosvětlení horizontu. Pod námi již za horským hřebenem je ukryté údolí ovládané obrovským klášterem. Je to Šangri-La, ale říká se mu Broumovsko. Kotlina za horizontem Čech, zapomenutý kraj, Ladakh.

Christián Norberg-Schulz hovoří o zacházení s posvátnými místy. Někdy zvýrazňujeme přirozený charakter, jindy jej dotváříme a posouváme jeho význam a ještě v dalším případě svatyně  zakládáme, protože v krajině něco schází. Myslím, že Broumovský klášter je ten poslední případ. Barokní misie měly vnější a vnitřní aspekt – buď se jelo k Indiánům nebo docházelo k duchovní kolonizaci vlastní divočiny. Barokní posvěcení krajiny je jejím polidštěním, řekl mi jednou Dušan Třeštík. Tím je pro mne dán základní ráz tohoto nepoddajného a neklidného kraje. Dá se tu prožít širší škála emocí, než třeba dole u Opočna: krása i hrůza tu jsou hlubší a přítomnější. Vrstva každodenního života zakrývající nějaký konflikt a násilí tu je tenčí než v jiných krajích. Když urazím souseda, nezavdám náhodou příčinu ke třicetileté válce? Takováto věc se v Hradci Králové nemůže stát, ale v Broumově musí být jeden opatrný. A bylo to ještě mnohem horší, kdyby nebylo všech těch kostelů a poutních cest. Kdo sem přijíždí za krásou, najde ji, ale neví, co činí. Usmiřování a rozdmýchávání  tu dělí jen jeden krok.

Historie jakoby tu měla jen dvě tváře – tu barokní a tu z  40. a 50. let minulého století. Máme je obě na očích – ta první vystupuje v architektuře kraje (i ta barokní architektura tu je jak pyšně přehlíživá, tak mírně podmanivá); a ta druhá ještě zůstává v rozjitřené paměti a blednoucích dopisech uložených v krabici od bot. Obě hlavní historické vrstvy Broumovska jsou problémové, smiřovat se s nimi, znamená je nejprve probouzet. Je to jako začínat s ochočováním nevrlého spícího psa. Není to moje cesta, ale mám  ji v úctě.

Raději se vztahuji k živlům – ke skalám a k podzemním vodám. Myslím spíš na to, jak listnaté stromy změkčují a někdy zvroucňují krajinu než na staré křivdy. A pak tu jsou hlubší vrstvy minulosti, které dávají schopnost poodstoupit od současnosti. S Jiřím Kopeckým kopeme sondy v převisech a pod skalami na Ostaši a v Broumovských stěnách. Na několika místech, například na Kočičích Hradech nalézáme několik popelových poloh, několik vrstev minulosti, jež nejspíš sahá až do pravěku. Tento kraj má hlubší kořeny, než se původně zdálo.

Poznámka: Historie Kristiny Ringlové a suchodolského poutního místa je popsána v brožuře Josefa Macka: Suchodolská kaplička (Police, 1992) a opatrněji v monografii S. Brandejse “Kniha o Polici nad Metují (Police, 1940), jedná se o jeden z nejpodivnějších zázračných příběhů, který je navíc kombinován s detektivním případem. Viz též román J. Sumína “Spása” (1908).

Václav Cílek
esej z publikace Makom kniha míst