Důležité:
Srpen 2006
Podmínky existence venkovské komunity budou úplně nové
Rozhovor s ing. Ivanem Dejmalem
V předminulém čísle Zpravodaje jsme informovali o pracovním setkání k patnáctiletému výročí Programu obnovy venkova, které se uskutečnilo ve dnech 26. – 27 května v Bořeticích a v minulém čísle jsme otiskli zkrácený příspěvek ing. arch. Jana Floriana, Zásadní vystoupení na tomto fóru pronesl ekolog, spoluzakladatel a první předseda Spolku pro obnovu venkova ing. Ivan Dejmal, který se k hlavním myšlenkám svého příspěvku vrátil v následujícím rozhovoru.
Čeho se týkalo vaše vystoupení v Bořeticích?
Samozřejmě jsem stručně připomněl historii obnovy venkova u nás, ale naprostá většina byla orientována do budoucna. To, co přichází, klade totiž na obce zcela zvláštní nárok, protože evropské zemědělství se dostává do úplně jiných souvislostí, než jsou ty, které v minulosti vytvořili univerzální agrární kulturu Evropy. Vývoj byl takový, že se zemědělskými produkty se pro jejich nízkou trvanlivost nikdy nevedl vzdálenější obchod. Zkušenost na evropském kontinentu pak navíc ukázala, že když se doveze nějaký lacinější produkt - třeba obilí - tak to nakonec ekonomicky poškodí místní zemědělce. Ti totiž přestanou obdělávat půdu nebo pěstují něco jiného a v následujícím roce se to může – pokud se nepodaří další laciný dovoz - projevit nedostatkem potravin.
Často jsou v této souvislosti zmiňovány také strategické ohledy?
Jistě, Evropa byla plná lokálních válek a bylo velmi důležité, mít z vlastních zdrojů zajištěnou potravinovou soběstačnost. No a ve chvíli, kdy se začal rozvíjet liberální obchod, tj. končilo období feudálních pánů a nastupovalo měšťanstvo, tak se v tehdejší kontinentální Evropě ukázalo, že se tento trend může týkat všeho, ale ne potravinářských produktů. Proto bylo zemědělství až téměř do druhé světové války víceméně chráněno různými celními potravinovými čarami. Prostě zatímco ještě v 19. století byla Evropa průchodná pro člověka, v žádném případě už ne pro salám. Ten musel projít několika hranicemi, kde se platilo třeba i stonásobné clo, právě proto, aby se ochránilo regionální zemědělství.
A druhá světová válka představovala zlom?
Ano a někdy koncem šedesátých let, kdy se Evropa dostala z poválečné krize a vstoupila do světového obchodu jako producent se solidní výrobní základnou a jistou mírou prosperity, se otázka zemědělství začala otevírat naplno. Státy, které měly velkou zemědělskou produkci, to začaly řešit složitým systémem dotací. A chudší – například jižní - země, které na to neměly, začaly těm bohatým konkurovat svou levnější produkcí, a tak začaly vznikat třenice. Výsledkem pak bylo, že se ve sjednocující se Evropě začalo volat po společné zemědělské politice. Ta se pak postupně přesunula na centrální evropské orgány a zákonitě vyústila v dnes dobře známé formy regulací a dotací.
To muselo přirozeně vadit mimoevropským dovozcům?
Ano, mimoevropští producenti zemědělských komodit se začali bránit a světový obchod začal protestovat proti tomu, že Evropa má vlastně celní unii proti dovozům potravin a tlačit na otevření trhu. Výsledkem bylo, že společná zemědělská politika dnes má jasný horizont a to je rok 2013, kdy musí skončit produkčně motivované dotace zemědělství. Následkům se Evropa snaží čelit např. různými programy pro zemědělce, které se týkají nepotravinářské produkce a ekologických služeb, jako objednávaných služeb při údržbě krajiny tak, aby to nemohlo být bráno jako dotace zemědělské činnosti.
Jaké bude mít vývoj důsledky pro krajinu?
Pro běžné zemědělce, tj. rodinné farmy nebo menší transformovaná družstva a podobně, kteří
hospodaří na 100 až 500 hektarech půdy, je takovou solidní věcí - pokud se nebudou věnovat nějaké speciální potravinové produkci - technická produkce. Prostě biolíh a vůbec energetické suroviny, samozřejmě charakter krajiny, tak jak ji známe dnes, se výrazně promění.
Zatím jste se věnoval pouze zemědělcům a zemědělství a nikoliv venkovu jako celku?
Právě o tom chci mluvit - tento program nemůže fungovat pro celou výměru zemědělské půdy. Také by nebylo úplně dobré, kdyby produkce klasického zemědělství úplně skončila. Na druhé straně se ovšem ukazuje, že konkurenceschopnost za této situace, která už pomalu nastává a po roce 2013 nastane úplně, bude možná jen pro největší podniky hospodařící na 20 až 40 tisících hektarech.
Proč?
V té míře konkurence, která nastane, budou takovéto podniky muset kontrolovat všechny úrovně produkce potravin - od prvovýroby až po obchod, tj. rostlinnou i živočišnou výrobu, zpracovatelské podniky, velkoobchodní i maloobchodní distribuční síť, tedy minimálně sto vlastních prodejen, kde prodají alespoň 60 procent své produkce. Samozřejmě organizace takovýchto velkých podniků je všechno jiné, než to, co utvářelo tradiční venkov, kde byla důležitá myšlenka každého rolníka, který ráno vstal a musel si rozmyslet, co bude toho dne dělat a jak to, co toho dne udělá, ovlivní celoroční výnos i dlouhodobější věci, například úrodnost jeho pole pro další generace.
V čem se projevovala svébytnost tohoto přístupu?
Tento rozměr byl konstitutivní pro odpovědnost, která se potom odrážela i v jiných rovinách než v té pracovní: odpovědnost za rodinu, obec, region a podobně. A tato odpovědnost se prostě z roviny, která se týká každého člověka, vytratí. Velké konglomeráty prostě člověku běžně moc prostoru nedají. Vlastně pouze několika málo jeho vrchním manažerům, což je důležité, protože musí obstát ve velké konkurenci. Tyto podniky určitě obstojí v ekologické bezpečnosti potravin, welfare zvířat a podobně. Dokonce jsem i přesvědčen, že budou z vlastních peněz realizovat některá krajinotvorná opatření, protože to je pro ně součást reklamy, protože v Evropě už jsou měřítka v této oblasti nastavena úplně jinak. Fungování těchto podniků ale zcela promění život obcí.
Můžete ty změny přiblížit?
Zcela se změní individuální vztah k místu, tzn. odpovědnost za obecní komunitu, která rostla z charakteru zemědělské práce. A zdroj tohoto přístupu bude zmíněným způsobem proměněn. O to větší pak bude odpovědnost samospráv obcí a těch lidí, kteří se o obecní život starají (různých spolků a podobně), aby svojí aktivitou udrželi a nahradili ony přirozené zdroje obecního života, jež vytvořily Evropu takovou jakou známe a kam jsme se chtěli po roce 1990 nostalgicky vrátit.
V čem se ta nová situace obcí konkrétně projeví?
Evropská unie, zatím, programy pro samosprávy má. Ale - programy, které jsou do roku 2013 pro zemědělce, jsou zaměřené na to, aby zemědělské podnikatele na tu zmíněnou novou situaci připravily. Tzn. aby se dokázali specializovat na nějaký typ hospodaření, které pro ně přichází v úvahu, protože potom už případná podpora bude mnohem složitější, Takto se na svůj vstup do světového konkurenčního prostředí připravují zemědělci a tímto směrem jsou také směrovány podpory pro ně.
A příprava samospráv?
Ty mají zase možnost čerpat vlastní podpory, které jsou ovšem v zásadě určeny převážně na technické věci - kanalizace, čistírny, úpravu návsi apod. Ale nikdo při těchto programech nemyslel na novou úlohu obcí. Všechny podpůrné programy, které jsou obcím určeny – a všichni víme, že jsou nutné a obce je potřebují – , jsou investiční peníze do infrastruktury. Což ale vůbec nepředjímá ty potřeby, které obcím vzniknou z našeho hlediska, tj. proč jsme vůbec přistupovali k obnově vesnice, tedy k rehabilitaci venkovské komunity. A podmínky její existence budou úplně nové a odpovědnost za fungování venkovské pospolitosti bude po roce 2013 spočívat zcela a bezvýhradně na bedrech venkovské samosprávy.
Lze se na tuto situaci nějak připravit?
Je potřeba na to myslet už v tomto období a snažit se připravit na tyto věci nejenom teoreticky, ale i materiálním vybavením. Obce – protože to za ně nikdo neudělá – by si měly definovat svoji novou roli a odpovědnost, která je čeká a v podstatě definovat, co k tomu budou potřebovat.
Máte nějaká vlastní doporučení?
Jsou to všechno věci, které budou posilovat pospolitost. Investice do veřejných prostor, do tělocvičen, shromaždišť apod. Tam bych viděl investice jako důležitější než do kanalizace nebo veřejného osvětlení, protože tyto věci se budou moci udělat vždycky, protože občané vždycky požadují, aby “tady byl asfaltovaný chodník, cesta neměla výmoly” atd. Tento přístup zde bude vždycky, ale slouží každodennímu životu, na který se nezapomene ani po roce 2013.
A posilování pospolitosti?
To, co bude vázat lidi k místu, jsou za prvé příslušná “zařízení” oné pospolitosti, která k tomu slouží. Zjednodušeně řečeno: ve středověku, když se dělala lokalizace obce, tak se vybralo místo pro kostel a hospodu, což jsou dvě místa, kde se lidé shromažďují i dodnes. A při obnově vesnice začínáme u kostela, protože je vidět, tj. všem na očích. A tam, kde obec nějakým privatizačním řízením – nebo dokonce ještě před listopadem - o hospodu přišla, tak je samozřejmě velmi nutné rychle vybudovat náhradní místo, aby se lidé měli kde setkávat. Tím samozřejmě nemyslím nějaký lokál s hracími automaty, ale místo, kam si lidé skutečně přijdou popovídat, setkat se a něco společně udělat.
A ten druhý zdroj “vazby k místu”?
Ten souvisí s organizací života v obci: vytvářet hodně společných věcí, a to nejenom zábavních nebo zájmových, jako třeba sport, divadlo, myslivost nebo hasiči, ale vtahovat lidi do společné péče o to, co jim je společné, veřejná prostranství, aleje spod. Prostě všude tam, kde se člověk může identifikovat s místem, ale už v jiných podmínkách, než to dělal onen
původní zemědělec. Ten samozřejmě věděl, že tudy se jezdí na tamto pole, kdo zasadil tenhle jeřáb a jaké osobní příběhy se k němu vážou.. Prostě okolní prostor byl nějakým způsobem významově rozlišený, jednotlivé krajinné prvky vedle utilitní funkce poukazovaly k životu jednotlivce i komunity. Dnes, kdy tyto věci nevznikají přirozeně jako projev sakrálního a profáního života komunity se musejí dělat vědomě právě proto, aby pak ke společnému znovu poukazovaly, třeba tak, že si dotyční budou říkat: toto jsem tady udělal já a tohle jsme tenkrát udělali společně apod.
Těžiště nového přístupu tedy bude...
Udržet obec jako obecní pospolitost a důrazně se na oba zmíněné postupy připravit. Nesoustřeďovat se prostě na vymoženosti, které materiálně slouží a jsou vyrobeny na zakázku a mimo účast občanů, jako například plynofikace. Tyto věci jsou samozřejmě nutné a ke standardu patří, tím je nechci nijak zpochybňovat, ale nemají tu konstitutivní úlohu v životě obce.
Stále hovoříme o fungování venkovské pospolitosti, ale co vlastně lidi na venkově primárně udrží?
Práce, to je další věc, kterou vlastně obce nemohou ovlivnit penězi, na které by si sáhly dotacemi apod. Jde o místní politiku vytvářet nezemědělské pracovní příležitosti, byť třeba vázané na zemědělskou nebo jinou místní produkci např. dřeva nebo lomového kamene. V obnově vesnice se nám podařilo několik obdobných věcí, například obnova malé těžby – s jedním odstřelem za tři neděle - a následnou výrobou nestandardních produktů. Tato těžba funguje jenom proto, aby zaměstnala lidi v nějakých kamenických činnostech. I to jsou příležitosti využít nabídky místních surovin k vytváření pracovních příležitostí.
A zemědělská činnost?
Intenzivní zemědělská činnost, ať už pěstování energetických plodin, jejichž odbyt bude vázaný trhem, nebo u těch již zmíněných velkých zemědělských podniků, které už u nás pomalu vznikají, bude vyžadovat velkou racionalitu práce a zvyšování produktivity, tudíž nelze očekávat, že se zde bude vytvářet příliš mnoho pracovních míst. Něco se možná v jisté fázi přenese na venkov z bývalých okresních měst (při vzniku nových technologicky vyhovujících provozů), protože tam bude lacinější pracovní síla a bude “více po ruce”. Ale obecně se v zemědělství více pracovních příležitostí nevytvoří, dokonce spíše méně než dnes.
Práci vidíte tedy pro udržení lidí na venkově jako primární?
Vedle toho, že lidé vědí, že zde práci mají, je tu ještě jedna důležitá věc, a sice, že způsob života, který venkov nabízí, je pro ně daleko víc uspokojující. Oni prostě na venkově cítí, že nejsou manipulováni světem, ale svým rozhodováním a chováním do něj vstupují, což jim daleko víc vyhovuje. To je základ, který potřebujeme ve společnosti udržet a který přináší výrazný rozdíl oproti městu, kde je takovýto způsob života vyhrazen malé skupině lidí většinou s vyšším vzděláním. Ovšem na venkově jde o způsob pobývání bez rozdílu sociálního postavení, vzdělání a podobně. Prostě: způsob života venkovského obyvatelstva, který jsme chtěli rehabilitovat obnovou vesnice je věc, kterou musíme do budoucna udržet.
